Archeologické vykopávky na území dnešního města Slaný dokládají, že první osídlení můžeme datovat už v době kamenné. Dle kroniky Václava Hájka z Libočan, kterou je nutno brát s rezervou, bylo město založeno v roce 750 knížetem Nezamyslem. Titulem královského města se může pyšnit z let 1295-1305, který mu udělil Václav II.
Významné a staré město tak z hloubky dávné historie píše příběhy, které někdy více, někdy méně jsou tajemnou pověstí nebo úplně smyšlenou pohádkou. Počet těchto legend směle konkuruje Praze i díky tomu, že město je významné svou židovskou historií.
Jak všechno vzniklo
Pověst o vzniku města je zároveň příběhem o jeho jménu. Když byl Holot, přítel knížete Nezamysla, na lovu kolem Prahy, zatoulal se i do lesů severozápadním směrem. Během krásného teplého dne mužům na lovu vyprahlo a popadla je žízeň. Pustili se tak do hledání pramene vody. Když po několika nezdarech konečně našli bohatý pramen křišťálově čisté vody, sesedli z koní a napili se.
Když se napili, byli v šoku. Divná chuť vody je překvapila. Štěstím zvolali, na jakou vzácnost narazili. Voda byla totiž slaná. Holot nečekal dlouho a už druhý den hlásil nález knížeti Nezamyslovi s tím, že by bylo velmi užitečné mít svoji vlastní sůl. Voda z pramene tak prošla varem a dno zaplnila vzácná sůl.
Několik lidí, kterým se říkalo solnaři, obsadili pramen a začali ve velkém z vody vařit sůl. Velmi brzy se začalo o pramen bojovat a sousední kmen Lučanů často napadal okrajová sídla Čechů a vařiči soli nebyli výjimkou. Časem však pramen stejně vyschnul a zůstalo tak jenom jméno Slaný a hoře, kde vytékal tento vzácný pramen, se říká dodnes Slánská hora.
Čertova nevěsta
Více pohádková a pevně spjatá se Slaným je pověst o Čertově nevěstě. Bohatý sedlák Přibyl měl dceru Zuzanku a ta od malička velmi ráda tancovala. Vymýšlela si dokonce kroky, ale skvěle ovládala i lidové tanečky. Protože tančila, kam chodila, tak dostala přezdívku Zuzanka tanečnice.
Když povyrostla, nechyběla na žádné taneční zábavě. Byla však velmi náročná na kvality svého tanečního partnera. Jediný odvážný a dobrý tanečník byl chudý chasník Toník Horák. To se samozřejmě nelíbilo rodině, a tak často domlouvali Zuzance, až se maminka uřekla, že by snad tancovala i s čertem. “Klidně i s čertem,” odpověděla Zuzanka.
Při posvícení se konala velká večerní zábava. Zuzanka se vystrojila do krásy. Sama uznala, že tančit pouze s chudým Horákem není hodno tak krásné dívky a doufala, že by dnes mohl přijít nějaký cizí, pěkný mládenec. Tak se i stalo.
Krásně tančili, až hudba přestala hrát, a jim to stále nestačilo. Mladý hezký chlapec s černýma očima nabídl, že mohou tančit klidně i venku. Zuzanka souhlasila. Protančili celý večer a doma ji hledali marně. Našli ji, až když měla střevíčky prošoupané a nohy odřené. Byl mrtvá, ale s úsměvem na tváři. Čert si ji vybral za nevěstu…
Němý zvon
Pod Slánskou horou žil poustevník Petr, který dovedl lít ty nejlepší zvony. Informace o jeho proslulém umění se dostala až k smečenskému pánovi. Ten ho požádal, aby pro něj takovou práci vykonal. Petr sdělil, že potřebuje cín a měď. Pán však s nelibostí Petrovi slíbil materiál, který vykope z rodinné hrobky. Takové jednání přináší obrovské neštěstí. Pán se pověstem brání s tím, že takové nesmysly nestojí v cestě poctivé práci.
Petr se pustil do práce. Dostal cín a meď z rodinné hrobky a ve velké jámě začal materiál tavit. Jednoho dne ho při práci přepadla hraběnka se synkem. Chtěla svému synovi ukázat, jak se lijí zvony. Petr vysvětloval postup práce, ale zdůrazňoval, aby se nepřibližovali k jámě, protože kovy právě vřou. Hraběnka pohlcená do Petrova výkladu nechtěně pustí synovu ruku a ten utíká k jámě. Nahnul se nad ni a omámen stoupajícími výpary do ní spadl.
Mrtvý synek způsobil pochopitelně zoufalství rodičů. Dokončený zvon v dřevěné zvonici v Přelíci kousek od Slaného zazněl jen jednou. Smečenský hrabě nesnesl jeho zvuk, protože mu připomínal bolestivou ztrátu syna. Zakazál tak, aby na něj někdy zvonili. Petrův zvon byl tak navěky němý.
