Je to čistě hypotetická otázka, ale jak by vypadala střední Evropa ve chvíli, kdyby se nepovedlo dotáhnout plán vzniku samostatné republiky do zdárného konce? Výkonná moc by se z rukou monarchie nedostala mezi lid a prezident Masaryk a Zeman by se na vrcholné místo politiky koukali maximálně z poslaneckých lavic, protože jim v krvi nekolovala modrá krev. Kdyby jsou chyby, ale existovala vůbec reálná možnost, že Rakousko-Uhersko nezhyne?
Labutí píseň
Se vznikem samostatného Československa zároveň zaniklo i České království. Habsburský vliv na chod našeho národa trval od roku 1526. První světová válka však přinesla zlom a příležitost. Tu zahraniční a domácí odboj využil a potápějící se loď habsburského mocnářství se nezadržitelně blížila ke dnu.
Dědic po Františku Josefovi I. Karel I. se jen marně snažil situaci zachránit. Hospodářsky zlikvidovaná monarchie přes zdlouhavý proces zánik oddalovala neodvratně. Když se Rakousko- Uhersko definitivně rozpadlo a začaly vznikat samostatné státy, tak císař Karel I. stále bojoval. Dvakrát se pokusil převzít trůn v Maďarsku, ale neúspěšně. Nakonec byl internován v horách na ostrovu Madeira. Reálné šance zvrátit dějiny byly minimální. Co by se dělo, kdyby zůstal na trůně? To nebylo ani potřeba...
Masaryk jako král a co pak?
Samostatné Československo paradoxně velmi důsledně navazovalo na systém monarchie. Zbožštění prezidenta Masaryka lze přirovnat pouze k úctě, které se dostávalo císaři nebo králi. I v momentech, kdy se národy tloukly pod habsburskou pokličkou, tak císař František Josef I. a jeho rodina vždy vzbuzovali obrovskou úctu davu. Odpor byl často pouze individuální, což při návštěvě Sarajeva na vlastní kůži pocítil Ferdinand d‘Este.
T. G. Masaryk se proměnil v symbol. Prezident Osvoboditel tak živil to, na co byl národ zvyklý. Změnily se hranice, ale pod vlajkou Československa se i nadále dusilo několik národů, které později vytvářely problematické třecí plochy. Autorita císaře a armáda, která dlouhá staletí všechny rozdílné státy a kultury držela pohromadě, byla pryč a Masarykův kult osobnosti neplatil zdaleka na všechny. Český národ však nepřišel o svého císaře, ale co dál?
Havel, Klaus a Zeman
Velký skok od Masaryka k Havlovi má jednoho společného jmenovatele. Lidé na náměstích zvoní klíči, aby si na politický vrchol vyzdvihli další autoritu, která se stane větším kultem, než lidská povaha bez modré krve unese. Není tak na místě otázka, co by se stalo, kdyby pokračovala monarchie. Určité prvky Českého království si podvědomě stále přejeme. Jak jinak si vysvětlit, že se v naší krajině místo umírněného pragmatismu daří výrazným politikům, jako je Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Česká společnost si na ně přivykla, a proto jsou jejich osobnosti ve vysoké politice přítomny daleko za hranicí důchodového věku. Jako kdyby měli svoje místa předplacená a nikdo jiný na ně neměl právo.
Už dnes jsme monarchii o hodně blíž, aniž bychom to věděli. V minulosti se vývoj dějin nemohl odvrátit jinou cestou než k rozpadu Rakouska-Uherska, ale čím déle posloucháme dnešního prezidenta, tím víc by si člověk přál na pověstném trůnu autoritu, která vzbuzuje úctu, nikoli pláč, smutek a zlost. I přestože většina našeho národa v něm vidí novodobého krále těch spodních deseti milionů.
