Vynález gilotiny je spjatý se jmény Joseph Ignace Guillotin a dr. Antoine Louis a s obdobím francouzské revoluce, i když měl tento stroj své předchůdce pracující na podobném principu také v Německu, Itálii či Velké Británii.
První gilotina se ve Francii objevila v dubnu 1792 a říkalo se jí původně "louison" a "louisette". Teprve později se ustálil název gilotina. V té době byl v Paříži mistrem popravčím Charles-Henri Sanson, s nímž byl systém gilotiny konzultován a který ji jako první úspěšně vyzkoušel na mrtvých tělech a prasatech.
Krvavé řemeslo, které se dědilo z otce na syna
Charles-Henri Sanson si své povolání kata nevybral dobrovolně, protože více ho zajímalo studium lékařství. Bohužel se však v rodině popravčího roku 1739 narodil a v ní se toto řemeslo dědilo z otce na syna. Nebylo proto pro něho jiné cesty než se živit jako kat. Doba okolo něho byl bouřlivá, francouzská monarchie byla svržena, vládu ve svých rukou měli jakobíni v čele s Maxmiliánem Robespierrem a chtě nechtě se Sanson musel účastnit i poprav nepřátel revoluce.
Údajně za svůj život Sanson zbavil života na 3 000 osob. Toto vysoké číslo je dáno charakterem období Velké francouzské revoluce, kdy za jakobínského teroru probíhaly popravy denně jako na běžícím pásu na základě rozhodnutí Výboru pro veřejné blaho. Ten byl osobně odpovědný na tisíce poprav, z nichž většina odsouzených si vyslechla jako důvod ortelu smrti obvinění z podporování monarchie a kontrarevoluce. Popravy neměly odkladný účinek a byly vykonávány prakticky okamžitě. Kromě francouzského krále Ludvíka XVI. popravil Sanson další významné osoby:
- Maxmiliána Robespierra – poslance Národního shromáždění a předního člena jakobínského teroru
- Charlottu Cordayovou – vražedkyni předního vůdce revoluce Marata
- Jeana-Sylvaina Baillyho – francouzského astronoma
- a mnoho dalších.
Během Velké francouzské revoluce přišlo takto o život více než 16 tisíc Francouzů. Toto číslo ovšem může být daleko vyšší, protože většina záznamů z procesů s nepřáteli revoluce se nedochovala.
Desítky poprav denně
Popravčí Sanson měl tedy napilno a bez práce nebyl ani chvíli. I když popravy na gilotině prováděli převážně jeho pomocníci, stejně při nich musel být osobně zúčastněný. V Paříži se Sanson stal poměrně známou osobností. Kvůli charakteru práce je celkem pochopitelné, že byl za ni Sanson stigmatizován.
On sám sebe však považoval za státního úředníka a byl dalek toho, aby na něho bylo nazíráno jako na vraha. Krvavé divadlo však mělo na jeho psychiku neblahý vliv, a proto se Sanson rozhodl v roce 1795 na svoji funkci kata rezignovat.
