Ve fotobance může začít každý?
Jo, rozhodně tam může začít každý, na to máme dokonce i kurz, kde se to můžou lidi naučit. Protože je pár specifik, které se dají vychytat na začátku, aby to něco neslo. Ale ve fotobance je to taková dlouhá cesta, kdy to začíná tak, že si člověk vydělá za první měsíc třeba 36 centů na fotobance, tj. 7 Kč. (smích) Ale postupně se to zlepšuje, chce to fakt vytrvat. Protože znám spoustu lidí, kteří s tím začnou a mají pocit, že budou hned vydělávat spoustu peněz. Ale je to spíš dlouhodobá práce na celý život, vypracováváte si takovou fotografickou rentu jako fotograf fotobanky. To si myslím, že je skvělá zkušenost.
Málo lidí pozná kvality fotografie jako ti editoři fotobank, kterým projdou denně rukama tisíce fotek z celýho světa. Vybíraj jenom to nejlepší, takže to vás dostatečně vycepuje a dostane nahoru.
A ještě něco?
Tak fotografování je řemeslo a ty věci se dají naučit. Když na sobě člověk maká, tak si myslím, že za dva roky, nebo i za rok, je schopen se technicky dostat na špičkovou úroveň. Takže učit se a učit se hlavně od cizích lidí. Vzít třeba fotku cizího fotografa, kterej je pro vás vzor a jeho napodobovat. Vzít si určitou fotku a napodobit ji. Takhle se vlastně učí i studenti malířských akademií. Když jdete třeba po Louvru, uvidíte spoustu studentů, kteří mají vlastně plátno a malujou, tzn. kopírujou obrazy mistrů. U té fotografie to funguje stejně. Taky jsem se na začátku snažil kopírovat fotografy, kteří se mi líbili.
Kde je zlom, kdy přestaneš napodobovat a vytvoříš si vlastní styl?
To nepoznám, to poznají spíš klienti. Je to zajímavý - nevím, jak to má někdo jiný -, ale lidi poznaj můj rukopis, ale já bych ho třeba nedokázal nějak popsat. Takže to si myslím, že je věc, která přijde v průběhu času. Tím, že pracujete v jiných podmínkách, pro jiné klienty, se to volně prolne. Ale myslím, že tam časová osa moc není.
Je něco, co bys fotit nedoporučoval?
Fotografie je rozsáhlý obor podobně jako medicína, kde se každý specializuje na něco. A když někdo má rád děti, tak fotí děti. A zas je fotograf, který nesnáší děti, takže nebude fotit děti. Myslím, že každý si najde něco svého a každý obor fotografie si žádá úplně jinou povahu. Já třeba nemám rád, když se mi tam něco hýbe, protože mám vždycky představu. Třeba přijdu do pokoje, který mám fotit a už to vidím v hlavě. Pak teprve začnu pracovat.
Kdežto když pracuju s lidma, s modelkama, tohle se nemůže stát. Tam to vzniká spontánně. Protože nějak pracuje modelka, nějak pracuje vizážistka. A už tam vstupuje spousta faktorů, které mají vliv na výsledek. Kdežto u interiérové fotografie, kde je všechno statický, si můžu všechno nastavit a pracovat naprosto exaktně, jak potřebuju.
Takže každej má prostě něco svýho. Někoho baví být mezi lidma, tak fotí reportáže. Interiérová fotografie je zase práce samotářská. V podstatě každý si podle toho, jaký je, dokáže najít ve fotce to, co ho baví.
Zmínil jsi, že občas pracuješ s modely. Je to v něčem těžší?
Když pracuju s modelama, tak to není u profesionální fotky jako třeba TFPčka, kdy jde o výsledek oběma stranám a je to o kamarádství. U profesionální fotky to je tak, že fotograf je zodpovědný za tu práci, jak bude vypadat, a modelka je jenom prostředek, jak toho dosáhnout. Je to profi práce, kde má být modelka např. součástí nějaké scény, třeba hotelového lobby. Takže je jen taková loutka, kterou si fotograf nastaví. A ona tak má pracovat a je za to placená. Není to o žádné velké interakci. A styly jako fashion nefotím, kde by bylo potřeba pracovat např. s výrazem modelky.
Jakou roli ve focení hraje sebeřízení a promo?
Stát se profesionálním fotografem samozřejmě není jenom o tom, jak fotíte, ale jak umíte obchodovat. To je totiž úplně jednoznačný. Když zmíním třeba Fotografa bez talentu, ten fotí dobře a hezky, ale takhle fotí spousta lidí. Ale on si dokáže udělat skvělý PR - mluví se o něm, píše se o něm, tím pádem se stává známým fotografem. Pak už se to na sebe nabaluje. Když už máte nějaký kontakty, tak se na to nabalujou další kontakty. Takže jenom fotit a myslet si, že to z vás udělá profi fotografa, je blbost. To se tak prostě nestane.
Protože já i v tuhle chvíli dělám z 80 % věci kolem a těch 20 % je fotka. To jsou hodiny, desítky hodin vysedávání s lidma a vymýšlení, jak se co bude dělat, jak se co bude realizovat - ty produkce, domlouvání bussinessů, shánění klientů… Takže fotit dobře opravdu nestačí. Někdy si myslím, že je lepší fotit hůř, udělat si ty kontakty a potom až si teprve vypilovat práci pro ty klienty. Ale čekat na moment, kdy už budu dobrej fotograf a kdy už budu mít zakázky, je blbost.
Označil bys sám sebe za dobrého fotografa?
Když si řeknu: ,,chci bejt dobrej komerční fotograf”, tak jsem dobrej komerční fotograf v ten moment, kdy mám zakázky, které mě uživí. Když si řeknu: ,,chci bejt dobrej uměleckej fotograf”, tak jsem dobrej uměleckej fotograf, když lidi chodí na moje výstavy a píšou se o mně články v uměleckých časopisech. Takže vždycky je potřeba si určit kritérium, podle čeho měřím, kdo je dobrej fotograf.
Teď mě čeká jedna zakázka, kde se bude fotit pražský hotel a bude se rozhodovat mezi jedním z nejlepších interiérových fotografů, který je z Ameriky, a mnou, takže budeme dělat testovací focení. A když to vyhraju, tak jsem dobrej fotograf. (smích)
