Každý se někdy v životě setkáme s protivníkem, který nás opravdu nemá rád - stejně jako my jeho. Pokud se člověk pohybuje v politice, je prakticky nemožné se takovým střetům vyhnout. Premiér, později prezident a nakonec dokonce král Albánie Zog I. se ale podle všeho činil víc, než je běžné. Jak jinak by si “vysloužil” hned padesát pět pokusů o atentát? Jenomže na Zoga I. si nikdo nepřišel. Ať se kolem něj dělo cokoliv, on si vládl dál. Rozhodl se, že zemřít ještě nehodlá, a svoje (možná novoroční) předsevzetí také dodržel.
Politik od narození
Zog I. se narodil pět let před koncem devatenáctého století a už v raném mládí se rozhodl, že půjde po stopách politiků, kteří podle jeho mínění dobyli svět. A protože to byl člověk opravdu cílevědomý, dlouho neváhal a vykročil za svým cílem. Do cesty se mu sice postavila první světová válka, ale s tím si poradil jako voják-dobrovolník na straně Rakouska-Uherska.
Uměl si udělat nejen nepřátele, ale alespoň v počátcích své kariéry také přátele, a tak se stalo, že se v pouhých sedmadvaceti letech posadil jako nejmladší ze všech do albánského premiérského křesla. To mu patřilo sice jen dva roky, ale to proto, že se v roce 1925 stal dokonce nejvýše postaveným mužem země, tedy prezidentem. Přesněji řečeno se všemi pravomocemi, které dostal, spíše diktátorem. Jenomže jeho kariéra šla ještě dál, podobně jako tomu bylo ve Werichově pohádce O rybáři a jeho ženě. O další tři roky později se z prezidenta stal rovnou král… Koruna mu pak patřila celkem dlouhých jedenáct let. To je opravdu slušná kariéra na tak mladého muže.
Policie, vojsko a prakticky neomezená moc
Byl Zog I. úspěšný muž, nebo nebyl? Podle funkcí, hodnot a titulů jistě ano, podle toho, co napáchal svými kroky ve vlastní zemi, rozhodně ne. Lidé sice protestovali, ale nebylo to nic platné. Jeho výsost Zog I. disponoval armádou a početnými zástupy policistů. Jeho přání tak bylo doslova zákonem. Pod jeho vládou se Albánie nejen dostala do velkých ekonomických a sociálních problémů, ale také ještě před druhou světovou válkou zcela pod vliv Itálie a jejího šéfa Benita Mussoliniho. V této atmosféře prakticky žádný problém, aby právě fašistická Itálie v roce 1939 bez většího odporu Albánii obsadila a prohlásila ji za svůj protektorát. Král Zog I. i s rodinou musel uprchnout do exilu, kde již zůstal až do konce života.
Matku jmenoval královnou, sourozence princi a princeznami
Svého královského titulu i pravomocí si Zog I., zvyklý od mládí rozhodovat a ovládat životy lidí, užíval skutečně plnými doušky. Již v den svého prohlášení za krále se stal také polním maršálem, vyhlásil konstituční monarchii a dokonce zavedl vlastní pozdrav Zogist. Zdá se to být vtipné? Albánci se na to dívají s menším pochopením…
A pak tady byla také jeho rodina, která neměla přijít zkrátka. Panovníkova matka se z jeho rozhodnutí stala “královnou matkou Albánie”, sestry a bratři ze dne na den princeznami a princi.
Pomsta otce zavržené nevěsty
Jestli se ale jeho tehdejší snoubenka těšila, že se brzy stane manželkou krále, šeredně se přepočítala. Brzy po prohlášení králem Zog I. zasnoubení zrušil, čímž si ale na druhou stranu vysloužil hrozbu krevní msty. Takovou potupu si v muslimské Albánii nemohl otec odložené nevěsty nechat líbit. A tak se královna matka chtě-nechtě musela začít starat o synovu kuchyni. Nemohla dovolit, aby krále někdo otrávil. Ten se ale ani tak nevyhnul mnoha pokusům o atentát.
Atentát za atentátem
Zog I. by si skutečně nemohl nárokovat titul nejoblíbenějšího panovníka. Vždyť se jej odpůrci za dobu jeho panování pokusili sprovodit ze světa hned pětapadesátkrát. To je opravdu úctyhodné číslo. Zog I. navíc každý z těchto pokusů přežil, a to jak v době, kdy již byl králem, tak ale také mnohem dříve, ještě jako mladý premiér, kdy došlo pravděpodobně k prvnímu pokusu o jeho vraždu. Tehdy byl dokonce dvakrát zasažen střelou z pistole. Přežil a atentátníkovi později dokonce jeho čin odpustil. Trestu smrti se ale místo něj brzy dočkal vůdce revolučního výboru, který podle některých domněnek stál za organizací atentátu, Anvi Rustemi.
Dostat se do blízkosti Zoga I. mohlo být poměrně nebezpečné. Třeba takoví diváci, kteří si přišli užít představení do vídeňské Státní opery v únoru roku 1931, na svůj zážitek jistě nezapomněli. I tady se atentátníci pokusili Zoga zabít. Tentokrát ale vyšel panovník z celé akce nezraněn, protože si jej atentátník spletl s jeho společníkem majorem Topallajem, který za svého krále schytal hned tři kulky do hlavy.
Klid v exilu? Relativně ano
Pokusů o odstranění Zoga I. proběhly desítky, a tak si jistě i on sám musel oddychnout, když byl donucen vzdát se trůnu a odjet ze země do pro něj bezpečnějšího exilu. Ani to ale nebylo jednoduché, i když si s sebou odnesl značnou část státního pokladu, což už nikoho ani nepřekvapilo. Zogova rodina později pobývala v Řecku, Turecku, Rumunsku, Polsku, Lotyšsku, Švédsku, Norsku, Belgii, Francii a nejdéle pak v Anglii. Ke konci života se Zog s manželkou přestěhovali do Francie, kde je také pochován.
Jak vlastně zemřel muž, kterého chtělo zavraždit takové množství jiných lidí? Dalo by se říci, že vlastní rukou. Ke konci života, který vyhasl v Zogových pětašedesáti letech, dokázal podle svědectví vykouřit až dvě stovky cigaret denně! Jak asi musel vypadat jeho zdravotní stav, si dokážeme představit.
Zdroj: en.wikipedie, youtube, memorie, albanianhistory
KAM DÁL: Putinova taktika na Ukrajině není nic nového. Už to tady bylo a nejde jen o 2. světovou válku.
