Zkouška panenství se odehrávala mnoha způsoby a některé bývaly i hodně podivné. Pokud si ale myslíte, že je naši předci nedokázali obejít, je na čase odhodit naivitu.
Důležitý i obyčejný krok
Svatba byl vždy velmi důležitý přechodový rituál – tedy samozřejmě v dobách a v kulturách, kdy a kde se tento obřad vůbec vyskytoval. Předkřesťanské ženy to měly o to jednodušší, že se stávaly manželkou v den porodu prvního dítěte. Tím byl vlastně svazek muže a ženy dostatečně zpečetěn a o ničem dalším se jednat nemuselo. To už je ale opravdu velmi a velmi dávno, protože samotní pohané se ještě před narozením Ježíše Krista rozhodli, že stěhování ženy k budoucímu partnerovi je potřeba řádně oslavit. A slavit, to oni uměli velmi dobře, bohatě a dlouho, jen co je pravda.
Žena nikam nepatřila
V pohanské době byla svatba přechodovým rituálem se vším všudy, tedy se všemi třemi stádii, která k němu patří. Nejprve je třeba ženu „vyřadit“ z původní rodiny, k čemuž sloužil i okamžik povinného společného pláče nevěsty a ženského zbytku rodiny, ať už se za svým manželem těšila, nebo se dalších let obávala. Ukončením této části svatby se mladá žena ocitla zcela osamocená, nepatřila nikam.
Nesměla se dotknout země
Jako taková byla podle obav společenství zranitelná a ve velkém nebezpečí. Jakmile by se její noha dotkla země, mohly se jí zmocnit zlé síly, a tak bylo nutné, aby byla do obydlí svého nastávajícího pro všechny případy raději převezena. Sama smí stoupnout na zem až v domě svého (nyní již) manžela. Kdyby tedy někoho snad zajímalo, proč muž přenáší ženu přes práh nového domova, tady je vysvětlení. Ano, tak hluboko do historie tento zvyk sahá. A bylo hotovo. Z dívky se stala žena, z mladíka muž a všichni mohli slavit.
Potupná zkouška panenství
To byly ale stále ještě velmi ohleduplné svatební rituály. Příchod křesťanství a ochrana jakési třeba i jen falešné morálky s sebou pro nevěsty přinesly velké ponížení a mnohdy i muka, na která nebylo možné jen tak zapomenout. Dívka většinou musela (nebo měla) do manželství vstupovat jako panna. Zvlášť ve vyšších kruzích, kde mohlo jít o velký majetek, se na to dbalo. Kromě toho se tak budoucí manžel snažil vyvarovat možného přenosu pohlavní choroby. Jenomže nějaké obyčejné prohlášení nevěsty nemělo žádnou velkou váhu. Byla potřeba zkouška, kterou většinou prováděla porodní bába – tedy v tom lepším případě.
Za pár mincí bylo panenství zpět
Ani středověk nebyl ale o mnoho poctivější než dnešní doba. A tak, když bylo potřeba dobře provdat dívku, která už přece jen měla něco za sebou, leckterá ochránkyně mravnosti se nechala podplatit. Problém pak ale nastal o svatební noci, jejímž „výsledkem“ mělo být pár kapek krve na prostěradle. I tohle se ale dalo obejít maličkou lahvičkou s krví, kterou v nestřeženém okamžiku zkušená nevěsta vylila tam, kde její manžel ráno skvrny hledal. Problém a hanba byly zažehnány. Tehdejší doba totiž navíc vůbec nepočítala s možností, o které dnes víme, tedy o možném poškození panenské blány třeba při těžké práci. Pak by se ani skutečná panna nikdy manželství nemohla dočkat.
Je tohle vůbec možné?
Některé – snad šťastnější – nevěsty podstupovaly poměrně hojně „test sítem“. Co to bylo? Šlo vlastně o šílený předpoklad, že sítem, které drží v rukou panna, neproteče voda. Samozřejmě je to nesmysl, ale přesto se to mnohým dívkám podařilo. Jak je to možné? I dnešní žena může zkusit vymazat jemné síto z vnitřní strany sádlem a jistě také i po dvou dětech dokáže širokému okolí, že je čistá panna…
Zdroj: casnasvatbu, ancient-origins, en.wikipedia, plus.rozhlas
KAM DÁL: 10 nejhorších skandálů katolické církve za posledních pár let. Papež František se za některá zvěrstva omluvil, stačí to?
