Kazuo Ishiguro se narodil v roce 1954 v japonském Nagasaki. Ještě v útlém dětství se však přestěhoval do Británie, kde také vyrůstal a kde dnes žije. Přestože se chtěl stát hudebníkem, navštěvoval kurzy tvůrčího psaní a v raných osmdesátých letech publikoval první povídku. Tu v roce 1982 následoval románový debut.
Dnes je Kazuo Ishiguro po zásluze řazen mezi nejvýznamnější (nejen) britské autory, jehož díla byla vyznamenána mnoha cenami. Ať už se jedná o Man Booker Prize, jež je udělovaná za nejlepší anglicky psanou knihu a již Ishiguro získal díky románu Soumrak dne, nebo o tu patrně nejprestižnější – Nobelovu. Tu získal tento britský autor v roce 2017. A protože v loňském roce Nobelova cena za literaturu nebyla udělena kvůli sexuálním skandálům (psali jsme zde), Ishiguro je nyní posledním literátem, který toto ocenění získal.
Dosud vydal Ishiguro sedm románů a jednu povídkovou sbírku. Je také autorem několika scénářů převážně televizních filmů. Ostatně sám autor přiznává, že jeho tvorbu výrazně ovlivnily právě filmy. Vedle toho se Ishiguro netají tím, že inspiraci nacházel i ve tvorbě písničkářů. Když kupříkladu přebíral Nobelovu cenu, připomněl, že k napsání jedné z ústředních scén z jeho patrně nejslavnějšího díla, Soumraku dne, jej inspirovala píseň od Toma Waitse s názvem Rubys Arms. Bylo zajímavé slyšet, jak spisovatel hovoří o hudebníkovi, jelikož Ishiguro přebíral Nobelovu cenu rok poté, co porota vyvolala značné kontroverze, když cenu udělila písničkáři Bobu Dylanovi.
Porozumět Japonsku
Ishigurova prozaická tvorba je českým čtenářům dobře známá. Jeho romány a povídky vycházely již před jeho vyznamenáním. Krátce poté, co mu byla udělena Nobelova cena, vyšel jeho dosud poslední román Pohřbený obr. Ten byl následován dvěma reedicemi. Jednak románem Neopouštěj mě, jednak Malířem pomíjivého světa. Sluší se ještě podotknout, že nakladatelství Argo má v plánu vydat i Ishigurovu románovou prvotinu, která jediná dosud nebyla do češtiny přeložená a která by měla vyjít během první čtvrtiny tohoto roku pod názvem Vybledlá krajina s kopci.
Ishigurův v pořadí druhý román, Malíř pomíjivého světa, je situován do autorova rodného Japonska. Jeho protagonistou je stárnoucí malíř Ono, který se svého času těšil značné popularitě a který je nyní na zaslouženém odpočinku, jak sám tvrdí. Malíř, jenž je i vypravěčem tohoto románu, nás postupně seznamuje s podobou poválečného Japonska, které už přestává rozumět a která přestává rozumět jemu.
Stroze. Japonsky!
Ishiguro je mistr náznaku a čtenář Malíře pomíjivého světa se o tom přesvědčí. Zprvu se totiž zdá, že je Ono takřka příkladným umělcem na odpočinku, který se ve společnosti těší značné úctě. Jak však děj plyne a on postupně vypráví o svém životě, zjišťujeme, že jeho minulost skrývá nejeden šrám. Bariéra mezi tím, jak se na malíře dívají ostatní – včetně jeho vlastních dcer – a jak vidí sám sebe, se postupně zvětšuje. Důležitou roli v příběhu sehrává i chatrnost malířovy paměti či jeho snaha vyložit své konání v jiném, lepším světle. Tím se Ishigurův protagonista, který se čím dál více blíží antagonistovi, podobá třeba hrdinovi Vědomí konce od Juliana Barnese.
Malíř pomíjivého světa je knihou útlou, jejíž děj plyne velmi pomalu a jejíž vypravěč se vyjadřuje s příslovečnou japonskou strohostí. To vše vyniká ve výborném překladu Jiřího Hanuše. Doufejme, že i Ishigurova prvotina, kterou mnozí čtenáři nadšeně vyhlížejí, bude mít stejné štěstí.
