Jak čteme na webových stránkách, Mandrage se vrací do menších klubů. Co vás k tomuto kroku přimělo?
Stesk. Posledních několik turné jsme se snažili dělat pořád větší a větší koncerty, vozit s sebou víc a víc techniky, větší světla, lepší zvuk, víc lidí… Vloni na podzim nás jelo dohromady snad třicet, všichni rozesazený po různejch autech, spíš než koncerty už nám to začalo připomínat obrovskej zájezd. Tak se nám zastesklo po těch začátcích, kdy jsme ještě jezdívali spolu jedním autem a nebáli se, že konfetama odstřelíme strop v kulturáku.
Jaký rozdíl mezi většími a menšími koncerty je pro vás nejpodstatnější? Kde raději vystupujete?
Těch rozdílů je víc a člověk vždycky touží spíš po tom, co nemá. Na klubovém hraní je fajn, že si z pódia zvládnete prohlédnout každého, kdo stojí v sále, kontakt s publikem je větší a intenzivnější. A stejně tak i hraní samotné – stojíme na pódiu blízko u sebe, navzájem se vidíme, slyšíme, přehazujeme si energii z jednoho na druhýho, to je k nezaplacení. Hraní v klubech s sebou samozřejmě nese i značná omezení, musíme se spoléhat na místní zvuk a nemůžeme na pódium nacpat žádný velký světla nebo LEDky, což byla věc, na který jsme teď dlouho koncerty stavěli. Tak teď chceme zas trochu přibrzdit.
Jak byste – za kapelu – zhodnotil rok 2018?
Vydali jsme naše zatím nejlepší album Po půlnoci, odjeli dvě velký turné a spoustu festivalů, koncertně jsme se posunuli zas o kus dál. Byl to krásný rok, plný krásných událostí a jsme dost zvědavi, co přinese letošek!
A co kromě klubových koncertů plánujete na rok příští?
Po klubovém turné se chceme trochu koncertně odmlčet, abychom mohli nazkoušet a nahrát naše již sedmé studiové album. Takže nás čekají kapelový soustředění, hádky o textech, spousta večerů u kytar a počítačů a na konci snad i ta nová deska.
Česká kina – a nejen ta – koncem loňského roku dobyla kapela Queen. Film Bohemian Rhapsody mimo jiné naznačuje, že ne v každé kapele je ideální atmosféra. Jak je to u vás? Klape vše tak, jak má?
V žádné kapele není ideální atmosféra, ta naše není výjimkou. Obecně je to vždycky těžší, když vzniká deska. Každý má nějakou svoji představu, hádáme se, to, co jednomu přijde super, druhýmu přijde hrozný, trucujem a není s náma k vydržení. Když pak ale album vyjde a my vyrazíme na turné, celá nálada se změní, protože už jen hrajem a chodíme do barů. Což si užíváme všichni.
Mandrage je jednou z nejúspěšnějších českých kapel současnosti. Není to trochu zátěž? Připouštíte si to vůbec?
Asi si to nějak připouštíme, snažíme se to brát jako závazek. Chodí na nás spousty lidí, nechceme je zklamat, takže je třeba se snažit, aby celé to naše vystoupení nějak znělo a vypadalo. Zátěž je to i v tom smyslu, že jsme hodně pryč, stýská se nám po dětech a zdraví nám demoluje vodka. Tahleta stinná stránka je ale v pozadí, rozhodně v nás převládá hlavně radost z toho, že můžeme hodně hrát, že na nás chodí lidi a že je to snad i baví. Obecně se nám poslední dobou dějou věci, o kterých se nám ještě před pár lety ani nesnilo. A my jsme za to moc vděční.
A teď jako hudební nadšenec – jaký koncert, jaké album vám v minulém roce udělalo radost?
Já si asi nejvíc užil Boba Dylana v Brně, super trio Perez, Patitucci, Blade v Jazz Docku v Praze nebo SOČRem skvěle provedenou Prokofjevovu devátou symfonii v Rudolfinu. Z alb mě baví David Byrne, Editors nebo Tom Klus.
A na co se těšíte v roce 2019?
Na nový nás, přece!
