Za socialismu se na monumentalitě nešetřilo. Byť se někdy stály fronty na banány, takový interiér Nové scény Národního divadla mohl být klidně obložen tunami kubánského mramoru. Dnes brutalistní architektura, která vznikla za minulého režimu, zažívá renesanci.
Vznikají o nich publikace, konají se komentované prohlídky a mladí architekti se inspirují ve stavbách, které by i díky naddimenzovaným rozpočtům dnes pravděpodobně nemohly vůbec vzniknout. O jakých stavbách je řeč?
Nejošklivější stavba na světě
Stavby českého brutalismu jsou charakteristické svým těžko zařaditelným stylem. Podstata jedné etapy moderní architektury je obsažena již v samotném názvu brut (drsný beton).
Na našem území se však od původních masivních betonových domů, které byly charakteristické na Západě, uteklo k experimentálnějším postupům. To však nebylo pravidlem a i na našem území vzniklo hned několik tradičnějších staveb brutalistní architektury.
V Praze asi nejviditelnějším příkladem odvážné architektury zůstává Žižkovský vysílač. Vesmírná raketa, která se hned několikrát objevila ve světových žebříčcích nejošklivějších staveb, má nepopiratelnou architektonickou hodnotu. V kontextu světové architektury je totiž její vzhled absolutním unikátem. Ať už se vám líbí, nebo ne, její falický tvar se pne sebevědomě do nebe již od roku 1992.
Domy, které přežily
Je až s podivem, jak volné ruce měli někteří architekti za doby šedivého československého socialismu. Takový obchodní dům Kotva je dodnes velmi moderní stavbou a v Praze rozhodně není sama.
Budova Federálního shromáždění, která dnes slouží Národnímu muzeu, na první pohled běžného kolemjdoucího nezaujme, ale při detailnějším pohledu zjistíte, že jde o zajímavou koláž několika domů nad sebou. Překlenutí původní budovy, která sloužila jako pražská burza, je jedna z mnoha realizací ústřední postavy českého brutalismu Karla Pragera.
Ta vznikla na konci šedesátých let. Odborníky je považovaná za jednu z nejunikátnějších staveb na našem území, ale nemalé množství lidí ji označuje za jednu z nejošklivějších budov Prahy.
Další podstatnou brutalistní stavbou, která polarizuje společnost, je Nová scéna Národního divadla. Sousední prázdný prostor mezi historickou “zlatou kapličkou” a Voršilským klášterem měl původně zastavět projekt architekta Pavla Krupky. Později byl k výstavbě povolán znovu Karel Prager, který byl nejenom inovátorem, ale také uměl spolehlivě dodržet termín dokončení.
Ten byl v tomto kontextu více než důležitý. Slavnostní odhalení tří navazujících budov s náměstím pro veřejnost bylo otevřeno na sté výročí znovuotevření Národního divadla. Dodnes je výrazná stavba na Národní třídě terčem kritiky z řad veřejnosti a je také neprávem označovaná za jeden z nejošklivějších domů Prahy.
Domy, které padly k zemi
Brutalistní architektura se dnes pohybuje na dvou pólech. Některé se stávají kulturními památkami a ty další většinou čeká úděl definitivního konce. S jedním z klenotů pražské architektury se dnes setkáme pouze na fotografiích. Hotel Praha v pražských Dejvicích. Megalomanský objekt, který si pro sebe postavili papaláši komunistické strany, byl výkladní skříní tehdejšího sklářského a designového průmyslu.
Další stavba, která se brzy rozloučí se svými obdivovateli, je komplex budov Trangas na Vinohradské třídě. Unikátní high tech architektura nakonec nebyla uznána kulturní památkou, a tak ji developer k nemilosti velké části veřejnosti nahradí uniformními kancelářskými objekty.
Česká architektura tak ztratí další z příkladů unikátního stylu architektury, který u nás získal ve své době neobvykle velký prostor. Společnost však stále zmiňované stavby vnímá negativně a síla jejich ochránců a propagátorů zatím není tak velká, aby se podařilo některé zachránit před definitivní demolicí.
