Kolem poloviny devatenáctého století došlo k opravdu velkému nárůstu počtu obyvatel Londýna. Oproti původnímu přibližně milionu jich najednou v metropoli žil více než trojnásobek. Navíc se v domácnostech začínaly pomalu budovat splachovací toalety, což by jistě bylo báječné, kdyby nový příval splaškové vody stíhaly pojmout a odvádět středověké stoky...
Stoka místo řeky
A tak není čemu se divit, že doposud celkem fungující systém již zastaralé kanalizace a žump zkrátka nemohl stačit. A brzy to začalo být velmi silně cítit. Stoky, ústící většinou přímo do řeky Temže se činily, jak jen mohly, a řeka se začala proměňovat z klidného a k posezení na břehu vyzývajícího toku v odpudivě páchnoucí a doslova smrtonosnou kapalinu. Bylo nutné okamžitě zakročit. Vybudování nové kanalizace ale nebylo možné ze dne na den, a tak se problémy kupily, až přišlo léto roku 1858.
Osudné léto 1858
Toho roku bylo neobyčejně suché počasí a teploty se v Londýně šplhaly až ke čtyřicítce. Řeka začala pomalu vysychat a na jejích rozšiřujících se březích se začaly v “plné kráse” zjevovat nánosy, které sem stoky dovedly. Navíc bylo zvykem, že lidé, kteří se bídně živili úklidem výkalů, zanechávaných Londýňany tehdy doslova kdekoliv, sypaly svoje úlovky (a že jich nebylo málo) přímo do řeky, místo toho, aby je odvezli na určené místo. Bylo to zkrátka jednodušší.
Příroda se začala bránit
Léto v roce 1858 ale všem dokázalo, že se i příroda umí bránit. Smrad, který se v červenci a srpnu nesl městem, byl doslova k nesnesení. Kombinace zápachu tlejících zvířecích mrtvol spolu s rozkládajícími se rostlinami a samozřejmě lidskými výkaly musela být velkou zkouškou pro každého, kdo by se do tohoto města snad vydal, natož aby tam dokonce žil. Navíc se městem šíříla cholera a další smrtelné choroby, ale většina lidí pořád ještě netušila, odkud vítr vane, tedy kde hledat hlavní příčinu.
Smrdí to, řekla královna
Doslova hrdinským kouskem hodným skutečného panovníka bylo rozhodnutí královny Viktorie podniknout spolu se svým manželem Albertem plavbu po Temži. Odhodlání tady sice bylo, ale už po několika minutách i Její veličenstvo pochopilo, že tudy cesta nepovede, a urychleně se odebrala zpátky na břeh se slovy: „Konec vznešených řečí – smrdí to“, aby se co nejrychleji dostala do alespoň relativního bezpečí Buckinghamského paláce.
Stěhování parlamentu
Zápach nejenže doslova týral místní obyvatele, ale dokonce ochromil i chod parlamentu. Záclony na oknech, směrovaných k řece, musely být namočeny do vápenného roztoku, aby alespoň částečně šílený pach ničily. Nepomohlo to a vláda se pro jistotu přesunula do Oxfordu. Vápnem byly také zasypávány odhalené břehy Temže, ale nic nepomáhalo.
Zápach urychlil činnost parlamentu
Na přelomu července a srpna tak bylo s definitivní platností rozhodnuto, že se v Londýně vybuduje nová kanalizace, a to převážně podle plánů Josepha Bazalgetta, muže, který by měl být podle mnoha jeho současníků i dnešních historiků považován za hrdinu a zachránce hlavního města. Podle jeho návrhu například neměla vést vyústění stok do řeky přímo ve městě, ale nejbíže několik kilometrů za hranicí obydleného území. To samozřejmě vyžadovalo velké náklady, ale puch, linoucí se městem, byl dobrým argumentem téměř pro jakoukoliv investici.
Obrat k lepšímu - konečně!
Trvalo to sice ještě přibližně patnáct let, než byla kanalizace dokončena, zápach léta 1858 ale již naštěstí překonán nebyl. S napojením domácností na nový systém se začala řeka čistit a Londýn se zase pomalu mohl vracet k životu a podobě, jaké si takové město i jeho obyvatelé zaslouží. Není ale bez zajímavosti, že dlouhá desetiletí jen velmi okrajově řešený a narůstající problém a neúnostné hygienické podmínky přiměl parlament definitivně a rychle vyřešit až nesnesitelný zápach.
Zdroj: en.wikipedia
KAM DÁL: Zářez českého sportovce na prvních zimních olympijských hrách. Bruslaři sebrali medaili rakouští rozhodčí.
