Gilotina je často spojována s francouzskou revolucí, ale podobné popravčí nástroje byly známy už dávno před ní. Ve středověku se v Německu a Flandrech používalo zařízení pro stínání hlav zvané „planke“ a Angličané měli posuvnou sekeru známou jako halifaxská šibenice. Ta byla používána již od starověku. Inspirace pro její konstrukci mohla pramenit i z renesanční „mannaiou“ z Itálie a nechvalně známé „skotské panny“.
Gilotina jako humánnější způsob popravy
Počátky francouzské gilotiny, jak ji známe, sahají do konce roku 1789. Doktor Joseph-Ignace Guillotin navrhl francouzské vládě, aby přijala mírnější metodu popravy. Ačkoliv byl osobně proti trestu smrti, Guillotin tvrdil, že stínání hlavy bleskurychlým strojem by bylo humánnější a rovnostářštější než stínání hlav mečem a sekerou, které bylo často zpackané. Později pomáhal dohlížet na vývoj prvního prototypu navrženého francouzským lékařem Antoinem Louisem a postaveného německým výrobcem cembal Tobiasem Schmidtem. Oficiálně byla gilotina použita poprvé v dubnu 1792. Ačkoliv Guillotin sám gilotinu nevynalezl, natolik ji zpopularizoval, že nesla jeho jméno. K jeho velkému zděšení. Sám se snažil od stroje distancovat. Jeho rodina později neúspěšně žádala francouzskou vládu o změnu názvu tohoto stroje smrti.
Veřejné popravy gilotinou se staly hitem
Gilotina se proslavila za vlády teroru Velké francouzské revoluce, kdy její nepřátelé nacházeli smrt při veřejných exekucích. Ačkoliv si nejprve veřejnost stěžovala, že stroj je příliš rychlý, netrvalo dlouho a veřejné popravy se staly masovou zábavou. Lidé houfně přicházeli na náměstí Revoluce, aby sledovali, jak gilotina vykonává svou strašlivou práci, a stroj byl poctěn nesčetnými písněmi, vtipy a básněmi. Diváci si mohli koupit suvenýry, přečíst si program se jmény obětí, nebo si dokonce dát něco k snědku v nedaleké restauraci s názvem Cabaret de la Guillotine.
Někteří lidé se poprav účastnili denně, nejznámější byli tricoteuses, skupina morbidních žen, které údajně seděly u lešení a pletly mezi stínáním hlav. Divadlo se rozšířilo i na odsouzené. Mnoho lidí před popravou pronášelo sarkastické bonmoty nebo vzdorovitá poslední slova a jiní tančili na schodech popraviště. Fascinace gilotinou opadla na konci 18. století.
Oblíbená dětská hračka
Děti, které často navštěvovaly popravy gilotinou, dokonce požadovaly, aby byly vyrobeny hračky v podobě miniaturních gilotin. Ve Francii se stala populární hračkou dvě stopy vysoká replika čepele a trámů. Děti používaly plně funkční gilotiny k usekávání hlav panenkám, nebo dokonce malým hlodavcům. Některá města je nakonec zakázala ze strachu, že by měly zlý vliv. Nové gilotiny si také našly cestu na některé jídelní stoly vyšší třídy, kde se používaly jako kráječe chleba a zeleniny.
Popravčí byli národní celebrity
Jak rostla sláva gilotiny, rostla i pověst jejich „obsluhy“. Kati se proslavili během Francouzské revoluce, kdy byli pečlivě posuzováni podle toho, jak rychle a přesně dokážou zorganizovat vícenásobné stětí. Často se jednalo o rodinný podnik. Několik generací slavné rodiny Sansonů či Deiblerů sloužilo v letech 1792 až 1847 jako státní popravčí. Jejich rukou a čepelí gilotiny skončil život krále Ludvíka XVI., Marie Antoinetty a tisíců dalších. Zvrhlost této zábavy došla tak daleko, že lidé na ulicích často skandovali jména popravčích. Jejich výběr oblečení na popravišti dokonce inspiroval módní trendy. Kati byli také předmětem morbidní fascinace kriminálním podsvětím. Podle některých svědectví si gangsteři a další zaprodanci nechávali tetovat ponuré slogany jako „Moje hlava jde k Deiblerovi“.
Hlavy popravených součástí experimentů
Od samého počátku používání gilotiny se hojně spekulovalo o tom, zda hlavy popravených zůstaly po useknutí při vědomí. Debata dosáhla nových výšin v roce 1793, kdy asistent popravčího udeřil jednu ze svých obětí do tváře a diváci tvrdili, že viděli, jak jí tváře zrudly hněvem. Lékaři později požádali odsouzené, aby se po popravě pokusili mrknout nebo nechat jedno oko otevřené, aby dokázali, že se stále mohou pohybovat, a jiní křičeli jméno zesnulého nebo vystavovali hlavu plamenům ze svíček a čpavku, aby zjistili, zda budou reagovat. Podobné děsivé experimenty byly zastaveny ve 20. století, kdy studie na krysách zjistily, že mozková aktivita může pokračovat asi čtyři sekundy po dekapitaci.
Gilotinou se popravovalo i v Čechách
Nacistický režim zřídil na území protektorátu Čechy a Morava řadu míst, která sloužila k fyzické likvidaci jeho odpůrců. Patřila mezi ně také policejní věznice gestapa v Praze na Pankráci. V „sekyrárnu“ se změnila část někdejší ženské káznice s označením II A. Zde nejčastěji skončili „protektorátní příslušníci“ odsouzeni německým vrchním zemským soudem (Oberlandesgericht) v Praze nebo zemským soudem (Landesgericht). Poprvé zde gilotina ukončila život pěti lidí v pondělí 5. dubna 1943. Popravy probíhaly nepravidelně, takže vězni žili ve stálém napětí. Proces popravy měl svůj ustálený postup. Začínalo se obvykle v 16 hodin.
Vybraní odsouzenci byli postupně předvedeni před komisi, která se skládala ze státního návladního německého soudu, velitele pankrácké věznice, funkcionáře NSDAP, zapisovatele a lékaře. Po ověření identity byl vězeň obeznámen s vykonáním trestu smrti a předán popravčímu. Katovi pomocníci (jeden Němec a dva Češi) položili odsouzeného břichem na lavici a hlavu mu upevnili do dřevěného límce. Následně byl vězeň ostřím gilotiny sťat. Bezvládné tělo přemístili do vedlejší místnosti ke kanálku, do něhož odtékala krev. Potom bylo tělo i s hlavou uloženo do dřevěné rakve. Celý proces trval zhruba jednu minutu.
V roce 1977 měla gilotina „derniéru“
Gilotina zůstala francouzskou státní metodou trestu smrti až do konce 20. století. Usvědčený vrah Hamida Djandoubi se stal posledním člověkem, který zemřel „národní břitvou“ poté, co byl v roce 1977 popraven gilotinou. Přesto 189 let trvající vláda mašinérie oficiálně skončila až v září 1981, kdy Francie definitivně zrušila trest smrti.
britannica.com, history.com, ustrcr.cz
KAM DÁL: Komunisté chtěli popravovat pekelným strojem. Stačilo otevřené okno
