Eliška Junková by oslavila 121. narozeniny a vzhledem k tomu, že zemřela ve svých 94 letech, k tomuto obrovskému číslu neměla daleko. Unikátní postava zdejšího sportu na sebe přirozeně upozornila tím, že jako žena úspěšně vstoupila do sportovního prostředí, kde jí žádná předchůdkyně nevyjezdila cestičku. Zvládla to sama s podporou manžela, kterého když tragicky ztratila, rozhodla se závodní přilbu pověsit na hřebík.
Nejdříve Alžběta
Slavná automobilová závodnice se narodila v roce 1900 a prožila téměř celé jedno století. Rodačka z Olomouce měla tatínka zámečníka nedaleko nádraží a ona se v rodném městě začala živit jako bankovní úřednice. Jejím nadřízeným byl tehdy Vincenc Junek.
Tehdy ještě Alžběta Pospíšilová se do nadřízeného a automobilového nadšence zamilovala. Lásku nejdříve odložila na druhou kolej, protože odjela na brigádu do Francie, kde si chtěla vydělat na studia ve Švýcarsku.
Hurá na závody
Když se vrátila z Francie, konala se svatba. Z Alžběty Pospíšilové se stala Eliška Junková a její manžel naplno propadl automobilovým závodům, kde mu jeho žena dělala spolujezdce. Nakonec si i ona udělala řidičský průkaz a zasedla do závodní bugatky.
Netrvalo dlouho a z “pouhé” účastnice se stávala vítězka. Za pět let závodění se umísťovala na stupních vítězů doma i v zahraničí a neméně úspěšný byl i její manžel. „Jen ten, kdo si umínil buď zvítězit, nebo padnout, bývá málokdy poražen!“ napsal si do svého deníku manžel Elišky Junkové. Až děsivá jsou tato slova ve spojitosti se smrtí Vincence Junka, který jako závodník zahynul na okruhu Nürburgring při Velké ceně Německa 1928. Tehdy se i Eliška rozhodla se závoděním skončit.
Láska Bugattiho
Po smrti manžela musela Eliška Junková odmítnout i lásku syna zakladatele firmy Bugatti. V dopise Jeanna citlivě a uctivě odmítla a po pracovní anabázi v Indii a na Srí Lance opustila i práci pro celý automobilový koncern. Nastoupila ve firmě Baťa, kde pracovala pro divizi pneumatik.
Během druhé světové války se zapojila i do odboje a po skončení války musela vysvětlovat své německé kontakty v rámci práce pro Baťu. Po smrti svého bratra si vzala do péče jeho syna, kterému dala i své příjmení. Nakonec se i podruhé vdala za novináře Ladislava Kháse.
Eliška Junková to v novém režimu neměla snadné. Zákaz vycestovat si kompenzovala organizací motoristických závodů a setkáváním s intelektuály ve svém domě vedle Strahovského kláštera na Úvoze, kam za ní pravidelně chodil básník Jaroslav Seifert. Od šedesátých let psala do motoristických časopisů a novin pravidelně čtivé sloupky a za svůj život vydala i několik knih. Za své úspěchy získala ocenění Zasloužilá mistryně sportu. V roce 2019 jí prezident Miloš Zeman ocenil in memoriam medailí Za zásluhy.
Zdroj: Český rozhlas
KAM DÁL: Z Česka je vyhnali, ale ve světě získali slávu. Emigrantům se dařilo lépe za hranicemi
