/SATIRA S NADHLEDEM/ Návrat ztraceného syna. Období bezvládí se chýlí ke konci. Na post ředitele Národní galerie se velmi pravděpodobně vrací muž, který si z této státní instituce udělal na několik let svoji domácnost. Dámy a pánové, Milan Knižák se vrací na scénu.
Fajtův fight
Vyhozený ředitel Jiří Fajt se na své pozici moc dlouho neohřál. Zdrcující audit, který je dodnes předmětem pochybností, znamenal nelítostný vyhazov. Stranou šla jeho dobře odvedená práce, ale přece jenom vyplácet speciální odměny sám sobě je trošku na hraně etiky.
Zda to nakonec bylo legislativně v pořádku a jeho odchod byl pouze politickou zvůlí prezidenta Miloše Zemana, je v tuto chvíli nepodložený námět konspirační teorie. Každopádně Jiří Fajt je v souvislosti s Národní galerií uzavřenou kapitolou. Na úzké nádvoří před budovu Veletržního paláce se znovu nastěhují naddimenzované sochy umělce, který se zapsal do paměti snad všem, kteří ho někdy viděli. Milan Knížák a jeho obří ego nastupuje.
Mám se rád
„Umělecké školy a galerie bych zrušil. Kultury je tu moc.” Hlasitý kritik společenských, ale také uměleckých poměrů získává zpět svůj ztracený hlas. Do této chvíle už jsme si mohli myslet, že půjde o občasné mrmlání nespokojeného starého muže, ale tím, že se Milan Knižák pomalu vrací na exponované místo ředitele státní instituce, se jeho pozice znovu dostává do popředí.
Stejně tak jeho dílo, které velmi rád prezentoval pod hlavičkou národního dědictví. Modernímu umění tak v Národní galerii pšenka nepokvete. „Vše je módní trend, 20letý chlapec má za sebou deset výstav. To není normální.” Česká kultura se tak rozhodla jít cestou tradice.
Hlavní slovo tak znovu získá osobnost se silně vyhraněným názorem, která místo experimentů volí cestu klasického umění. Občas ho proloží svým bezesporu významným dílem a v rámci Národní galerie udělá dobrou cenu za obrazy svých dobrých přátel. Díky bohu, že Václav Klaus nemaluje. Tito dva pánové jsou si totiž velmi blízcí. To už se nedá říct o Miloši Zemanovi.
Je tak obrovským překvapením a zároveň možná i provokací, že se Milan Knížák vrací ve chvíli, kdy je hlavou státu právě on. I když to oba neradi slyší, mají toho společného více, než jsou si vůbec vědomi. Narcismus, sebeláska a nabubřelé ego tak vládne místní krajině, ať už v politickém rozměru, či v tom kulturním.
Na důchod
Sám Milan Knížák patřil k hlasitým kritikům předešlého ředitele Jiřího Fajta. Vzhledem k tomu, že tento bývalý člen prestižní mezinárodní umělecké skupiny Fluxus kritizuje v podstatě všechno, nešlo očekávat ani jiné stanovisko. Teď je jen otázkou, co se stane s Národní galerií pod jeho vedením.
Progresivní kroky a zajímavá jména, které byl předcházející ředitel schopný prezentovat v Národní galerii, určitě nečekejme. „Není třeba vystavovat to, co je vidět ve světových metropolích na západě. Máme svého dobrého umění v archivech dost. Když zrovna bude místo, velmi rád Národní galerii pomůžu i vlastním dílem. V posledních letech jsem měl hodně práce a na chalupě mám tisíce trpaslíků, kteří čekají na prostor hodný mého geniálního díla.”
Komentoval s lehkou dávkou nadsázky samotný Knížák. Bývalý prezident Václav Klaus má dnes svůj institut a Milan Knížák se podobnému důchodu pomalu blíží. Zdá se totiž, že nás čeká přeměna Národní galerie na Institut Milana Knížáka. Kulturo, těš se!
