Dnes nám to tak možná ani nepřijde, ale v době vzniku a prvního uvedení filmu, tedy v roce 1984, (film vznikl sestříháním původně šestidílného seriálu z roku 1981) nebylo mnoho reálného nejen na příběhu samotném, ale ani na prostředí, v němž se odehrával. Snímek byl tehdy, jako mnohé další pohádky, točen v koprodukci s televizí Německé spolkové republiky a byl tedy určen i pro západní diváky. Mohli jsme jim ale nabídnout realitu socialistického Československa?
Šedivé oprýskané domy, minimální vybavenost ve srovnání se západním světem a zásobování obchodů, které by mám stejně ve vyspělejších státech mnohdy ani nevěřili. A tak bylo nutné si realitu „maličko“ upravit. Lucie, která díky formelákům Ferdovi a Ferdovi i dalším postavám příběhu zažije opravdu neobyčené poslední dny před nástupem do první třídy. Pro tehdejší dobu a naše diváky o to podivnější, že se odehrávaly ve zcela jiných kulisách, než v jakých jsme skutečně žili.
Kotva plná odpadků
Herci, kteří se tehdy natáčení účastnili, vzpomínali později na momenty, jež se mohou zdát humorné - pokud ale nebudeme o tehdejší realitě příliš přemýšlet. Příběh filmu zavede malou Lucii v jednom okamžiku také do obchodního domu, kde se dostane do nepříjemné situace, když ukradne balíček plastelíny, aby se zavděčila starším dětem z party, k níž chtěla patřit. Kde jinde natáčet takovou scénu, než v tehdy nejmodernější Kotvě? Problém byl ale jinde.
V Kotvě se sice našly reprezentativní prostory, zboží, které by se do koprodukčního filmu hodilo, tady ale opravdu nebylo. Nezbývalo tedy nic jiného, než jej přivézt z natáčení, které se částečně odehrávalo i v Německu. Herci i ostatní členové filmového štábu tak podle svých vlastních vzpomínek tehdy vozili domů prázdné plechovky od limonád nebo i obaly od jiného zboží, které potom umně usazené do regálů imitovaly západní zásobování. Vždyť tehdy ani nebylo možné nebo snad vhodné na západ „pustit“ realitu socialistického Československa.
Exteriéry v zahraničí
Ani zdejší exteriéry do filmu, u něhož se počítalo s promítáním v Německu, Francii či ve Španělsku, nesplňovaly potřebné kvality. Většina záběrů ulic a dalších prostranství byla tedy natáčena v Kolíně, nikoliv však v tom středočeském, ale nad Rýnem. Proto si také může pozornější divák všimnout německých nápisů na výlohách a celkově západního stylu ulic.
Možnost natáčet v osmdesátých letech v NSR byla pro herce samozřejmě vítaným zpestřením života a zdrojem zajímavých zážitků. Ostatně právě zemím, pro které byly filmy určeny, byl přizpůsoben i celý jejich děj. Kde bychom se v tehdejším Československu dočkali tak ochotné a rychlé opravy všemožných havárií, které postihly Lucii při její hře na královnu všech moří… Ale vše je samozřejmě nutné brát s notnou nadsázkou.
Malej a Velkej, Ferda a Ferda
Velkou devizou filmů Oty Hofmana (předloha a scénář) a Jindřicha Poláka (režie) je ale nápad zapojit do hraného děje plastelínové postavičky – Formeláky. Velkej a Malej, jak Lucie oslovovala oranžového a zeleného Ferdu, se staly téměř okamžitě velkým hitem jak díky vynikajícímu nápadu, tak i geniálnímu zpracování a umu animátorů, kteří v průběhu natáčení spotřebovali doslova metráky plastelíny. Formeláci přitom měli svoje vlastní natáčecí prostory, do detailu stejné jako bylo studio pro natáčení se skutečnými herci.
Ti se s Ferdou a Ferdou potkali jen ve výjimečných případech, většinou musela při natáčení pracovat – zvláště v případě představitelky Lucie, tedy Žanety Fuchsové – fantazie. A ta svoji roli i v tak nízkém věku zvládla opravdu dokonale! O kvalitách filmů nejlépe hovoří skutečnost, že původní šestidílný seriál, z něhož byly následně dva celovečerní filmy sestříhány, získal v NSR cenu Adolfa Grimma za nejlepší televizní seriál roku 1981. Práci s plastelínou si stejní autoři zopakovali také v dalších filmech, v nichž si hlavní role tentokrát zahrály malé chobotničky.
