Kundera emigroval v roce 1973, využil možnost a odešel vyučovat literaturu na univerzitu v Rennes. Odcházel s tím, že se nevrátí, a také s tím, že v emigraci nebude pokračovat ve své prozaické tvorbě. I proto se jeho třetí román – poslední psaný v Československu – jmenuje Valčík na rozloučenou. Původní název Valčíku přitom měl být Epitaf. Kundera myslel, že s jeho kariérou romanopisce je konec. Že bude ve Francii pouze přednášet. Kdyby tomu tak bylo, možná by dnes nebyl trnem v oku mnoha českým literátům, literárním příznivcům a stejně tak těm, kteří literární dění sledují pouze zpovzdálí. Možná by se ani nechvalně proslulá kauza z roku 2008, kdy byl Kundera označen za udavače, vůbec nerozběhla.
Od češtiny k francouzštině
Jenomže Kundera psal dál. První knihou, kterou napsal v zahraničí, je Kniha smíchu a zapomnění (recenzi na ni si můžete přečíst zde) z roku 1978. A o šest let později přišla Nesnesitelná lehkost bytí, o které bychom mohli mluvit jako o průlomovém Kunderově románu. Přestože měl v té době Kundera na kontě takové skvosty, jakými jsou Směšné lásky nebo Žert, až Nesnesitelná lehkost bytí mu přinesla celosvětovou popularitu. A nebyla to náhoda, kniha je napsaná pro zahraniční publikum. Veškeré české reálie jsou v ní vysvětleny a nutně zredukovány, aby čtenář neznalý poměrů v Československu nemusel při četbě používat encyklopedii.
V roce 1989 pak Kundera dopsal Nesmrtelnost a o pět let později publikoval první román, který byl napsán ve francouzštině. To už nebylo možné neptat se – je Kundera český autor žijící ve Francii a píšící francouzsky, nebo francouzský autor s českými kořeny?
Kunderovo stanovisko je zřejmé z jeho krátkého textu o Věře Linhartové: "Když Linhartová píše francouzsky, je ještě český spisovatel? Ne. Stala se francouzským spisovatelem? Ne. Je prostě jinde."
Přistoupíme-li na podobné stanovisko, vkrádá se však hned další otázka. Proč Kunderovy francouzsky psané knihy vycházejí v Rumunsku, v USA, ve Španělsku, v Číně, jen v České republice si je nemůžeme přečíst? Je to zkrátka proto, že by je do mateřštiny nemohl přeložit nikdo jiný než sám autor, jemuž dle jeho vlastních slov na překládání nezbývá energie a koneckonců ani čas.
A kde vlastně leží ta Česká republika?
Ne, za napjatými vztahy Kundery a Čechů nestojí nenávist či zášť ze strany romanopisce. Ostatně kdo četl některé z Kunderových francouzsky psaných románů, dozajista si vzpomene na četné pasáže, jež dehonestují přehlíživé západní intelektuály, kteří si Československo pletou s Maďarskem či s Polskem a kteří redukují české emigranty na symboly bídy a utrpení.
Přestože Kundera začal psát francouzsky a dějištěm jeho příběhů je Česko(slovensko) už jen zřídkakdy, nelze říct, že by se autor své rodné vlasti nějak stranil, že by na ni zanevřel. Že by na ni vzpomínal nenávistně.
A koneckonců bývá to často právě Milan Kundera, jehož si ti, kteří by třeba ani nevěděli, kde se nacházíme, vybaví jako první, když se řekne Česká republika.
