V moderní době je to už věc raritní. Psát dopisy se nenosí a v záplavě sociálních sítí a mobilních telefonů se kouzlo a romantika psaného slova složeného v obálce, doručeného poštou, v podstatě vytrácí. Dnes není čas čekat na odpověď, jako to bylo běžné v minulosti.
O to zajímavější je ponořit se do historie a najít zajímavé útržky ze života slavných, kteří řešili svoje radosti i strasti skrze dnes skoro zapomenutý komunikační kanál.
Bulvár pro intelektuály
Ze života slavných osobností se dochovalo mnoho unikátních dopisů, ale některé podávají obzvlášť zajímavou zprávu o jejich životě a třeba také vývoji jejich kariéry. Když 1. března roku 1896 psala tehdy osmnáctiletá Ema Destinnová své tehdejší lásce, svět ji ještě neznal. Podepisovala se pod svým pravým jménem Ema Věnceslava Kittlová a jejím adresátem byl Martin Frič. Dopis, který je dnes uchovaný v Památníku národního písemnictví, byl nejdříve roztrhán a následně pečlivě slepen.
Z dopisu je patrné, že v jejím srdci byli přítomní rovnou dva muži. Přestože se Martinu Fričovi otevřeně vyznává z lásky: “Sama nesnesu tajnůstkářství, že vás mám ráda, víte dávno, nestyděla jsem se za to nikdy a píšu vám to zde zcela veřejně bez obalu…” později však odhaluje svůj vnitřní boj s city vůči druhému muži: “Snad je to zvyk snad slabost moje, neboť něco hlubšího mne nepoutalo k němu nikdy.”
Ať už dopis roztrhala ona či adresát, je z jeho obsahu patrná čistá, nespoutaná a hlavně mladistvá naivita láskyplných citů.
Když o 13 let později psala z New Yorku na vrcholu své pěvecké kariéry domů tatínkovi, musela se zpovídat kvůli tomu, že z Prahy za oceán neodcestovala sama. Rozhořčeného otce a společenský poprask přijímala s hlubokým smutkem:
“Že jsem nemocná musela na cestu tak obtížnou musela se vydati, bylo vlastně velké utrpení pro mne a neměl jsi mi je ztrpčovati tak tvrdými slovy a dávati tomu o sobě úplně jiný výraz a význam. Nejsem přece taková obluda, aby se do mne nemohl slušný a roztomilý hoch z pořádné rodiny tak dalece zamiloval.”
Ema Destinnová tak jako obdivovaná operní diva stále žila pod mírným tlakem autority svého otce, což je z této korespondence patrné.
Láska k českému jazyku
Jsou to dvě osobnosti Národního obrození, které přispěly k tomu, že se čeština zachovala a mohla se nadále rozvíjet jako nezávislý a svébytný jazyk. Tvůrci nejrozsáhlejšího slovníku češtiny si dopisovali o nutnosti vytvořit znovu slova, která němčina definitivně změnila.
Palacký například 2. března 1819 napsal Josefu Jungmannovi toto: “S Pavlem Šafaříkem poradivše se, usnesli jsme se na následujícím určení synonyml těchto: Pěkný, pěknota = Schonheit, krása = das Ueppigschone, spanilost = das Grosschone – podle smyslu Komenského, jemuž spanilý jest = generosus."
Korespondence obou vlastenců tak spíše obsahovala důležitou a těžkou práci na novém obrození našeho jazyka.
Dopisy Alici
Při Masarykově akci za osvobození Československa se často zapomíná zmínit, jak těžce jeho exilovou činnost snášela rodina. Nejenom stesk, ale také vlastní riziko žaláře a nepříjemných výslechů provázelo dceru Alici a manželku Charlottu. Když byla Alice Masaryková 28. října 1915 zatčena, čekalo ji devět dlouhých měsíců ve vězení. Snesitelnější život za mřížemi se jí snažila zpříjemňovat matka Charlotta.
Ta jí byla schopná poslat dokonce tři dopisy denně. Alice Masaryková později vzpomínala, že právě dopisy od maminky byly jedním z důvodů, které celý pobyt ve vězení ve Vídni dělaly snesitelnější. Charlotta Masaryková psala o svých zážitcích a návštěvách, ale také finanční situaci sebe, její a bratra Herberta. Mnoho dopisů je psáno se záměrem uklidnit Alici a dodat jí odvahu a sebevědomí.
Praktický obsah střídalo zamyšlení nad hloubkou citu lásky k životu. Jeden citát za všechny: “Vidíš jak jsi mi nutná v každé maličkosti? Jen pěkně spi! Spánek je životní dar od Boha. Je přímo zázračné, jak Bůh své děti pokaždé znovu osvěží libým spánkem. Tedy jen sladce spi."
