Radikální řešení komunistické diktatury byla denním chlebem. Ať už se jednalo o lidi, nebo budovy. Známe obrázky z malých měst, kde uprostřed historického náměstí trůní necitlivě vložená třeba nákupní centra. Ne všechny budovy měly tak kvalitní architektonická měřítka jako například Kotva. Komunisté stavěli, ale také hodně bořili. Jednou z obětí stavby dálnice uprostřed centra Prahy bylo nádraží Těšnov.
Nejen jedno jméno
Nádraží Praha-Těšnov bylo jedním ze tří železničních uzlů pražské vlakové dopravy. Spolu s Hlavním nádražím a Masarykovým nádražím se stalo důležitým prvkem dopravním, ale i urbanistickým. Nádraží měnilo své jméno, stejně jako se měnila politická moc v zemi.
Za Rakouska-Uherska neslo obyčejné označení: Praha – severozápadní nádraží. Od roku 1919 byla projevena čest francouzskému historikovi Ernestu Denisovi tím, že nádraží dostalo jeho jméno. Za okupace se přejmenovalo na Praha – Vltavské nádraží, aby se po válce znovu změnilo na Denisovo nádraží. Poslední jméno získalo v roce 1953, kdy už je všem známé pod názvem nádraží Praha-Těšnov.
Architektonický poklad
Budova nádraží byla postavena v novorenesančním stylu. Jejím architektem byl Čech Carl Schlimp. Monumentální budova byla dlouhá 115 m a vstupní hala byla vyzdobena římským obloukem a dvěma menšími postranními oblouky s korintskými sloupy. Nad sloupy bylo možné vidět čtyři alegorické sochy, které reprezentovaly Obchod, Vědu, Průmysl, Hospodářství. Vrchol budovy nesl sousoší Austrie a po stranách Orba a Průmysl.
Interiér budovy byl vyplněn krásnou štukatérskou dekorací, kterou doplňovaly krásné závěsné lustry. Odjezdová hala byla vyzdobena obrazy měst, kterými projížděla Rakouská severozápadní dráha, a v interiéru byla také krásná sochařská výzdoba. Nádraží tak bylo hodnoceno jako úplně nejkrásnější ve střední Evropě, ne-li na světě.
Bolavé bourání
Nádraží bylo otevřeno v roce 1875 a nechybělo mnoho, aby se dožilo alespoň stovky let svého provozu. Bezcitnost vůči významné památce se naplno projevila v roce 1972. V tomto roce naposledy odjel vlak z nástupiště ve 23:40 do Lysé nad Labem. Budova následně pouze chátrala. Nejdříve bylo zbořeno v rámci stavby tramvajové trati severní křídlo. Se zbytkem historicky cenné stavby se v některých návrzích počítalo jako s muzeem nebo archivem.
Nic podobného se nakonec nestalo. I přesto, že byla budova prohlášena za kulturní památku, nezdálo se, že by měl být problém ji definitivně odstranit. 16. března roku 1985 byla po přenesení všech vzácných soch do depozitáře Národního muzea budova odstřelena. Výstavba pražské magistrály byla důležitější, než nechat vzácnou a architektonicky unikátní stavbu nadále žít. Dnes se v těchto místech představuje nekonečný proud automobilů a po nádraží není ani památky. Zbyla jen vzpomínka a několik fotografií.
Zdroje: redakce, Česká televize, kniha Zbořeno
KAM DÁL: StB špiclovala Jiřinu Jiráskovou, viděli jí do bytu. Někdy prý cudně odvraceli zrak.
