V souvislosti s válkou (kterou sice Rusové stále nazývají speciální vojenskou operací, ale všichni víme, o co jde) slýcháme také o vojácích a dokonce i velitelích, kteří odmítají poslechnout rozkaz a řídí se svým vlastním rozumem a názorem. Jeden takový voják - tehdy ještě sovětský - pravděpodobně právě díky takovému rozhodnutí zachránil lidstvo před možným zánikem. Jmenoval se Vasilij Archipov a my mu vděčíme za to, že svět zůstal takový, jaký jej známe dnes. Nebýt jeho odvahy, mohly se dějiny lidstva vyvíjet docela jinak, pokud bychom ještě vůbec nějaké psali.
Nehodu přežil jen zázrakem
Vasilij byl docela obyčejný kluk z rolnické rodiny, ale od mládí toužil po kariéře u námořnictva. Svůj sen si splnil a už v devatenácti letech se v uniformě účastnil sovětsko-japonské války. Po jejím skončení pokračoval ve studiích a o dva roky později promoval na Kaspické vyšší námořní škole, odkud zamířil k Černomořské flotile a pak i na další místa. Jenomže vojenská námořní kariéra Vasilije Archipova se neobešla bez problémů. Tou největší byla nehoda chladicího systému jaderné ponorky, na které sloužil už jako důstojník. Do dějin tato událost vešla jako nehoda K-19. Úkolem vojáků bylo v tu chvíli jediné - zabránit ještě většímu problému, což se podařilo i díky Archipovi. Nikdo ale nemohl zabránit úmrtí mnoha členů posádky vinou ozáření kvůli uniklé radiaci. Vasilij nehodu přežil, a tak mohl už o rok později vyrazit v ponorce ke kubánským břehům.
(Málem) osudná kubánská krize
Psal se rok 1962 a schylovalo se ke chvíli, která mohla být pro lidstvo osudná. Ke Kubě se přibližovaly sovětské ponorky, které měly být reakcí na umístění amerických jaderných zbraní do Turecka, tedy na dostřel od Moskvy. Ačkoliv se ponorky snažily dorazit na místo nepozorovaně, nepodařilo se a byly odhaleny americkým námořnictvem. Vasilij Archipov sice nebyl hlavním velitelem, ale “jen” druhým mužem v hierarchii. Přesto měl úctu ostatních právě díky řešení nehody K-19. Neměl tedy jen možnost projevit svůj názor, ale dokonce měl i jakési právo veta v okamžiku, ke kterému dějiny zdánlivě neodvratně mířily.
Jen přes jeho mrtvolu...
Když velitel ponorky Valentin Savitsky zjistil, že byli odhaleni, rozhodl se rozdat karty po svém. A protože ponorka vezla jaderné zbraně, zdálo se, že katastrofa obřích rozměrů je na dohled. Naštěstí odpálení takové střely vyžadovalo spolupráci tří důstojníků, kteří museli svým klíčem “odemknout” odpalovací zařízení, přičemž jedním z nich byl právě Archipov - a ten se vzepřel. Podle svědectví ostatních členů posádky po dohadech s velitelem Savitskym Archipov svůj klíč dokonce spolkl. K jaderné válce by tak v té chvíli mohlo dojít jen doslova přes jeho mrtvolu.
Šťastný konec nešťastné události
Ponorky byly donuceny vyplout na hladinu a vrátit se domů do Sovětského svazu. Jaderná katastrofa byla alespoň pro ten okamžik odvrácena a stalo se to díky odvaze jednoho důstojníka vzepřít se vůli svého velitele. Jak příběh Vasilije Archipova dopadl? Jistě, že mohl čekat přísný trest po návratu do vlasti. Zdá se ale, že i tam byli nakonec rádi, že k velkým problémům nedošlo, a tak i když velké nadšení z neúspěšné mise samozřejmě nepanovalo, mohl odvážný voják pokračovat ve své kariéře a do důchodu odcházel dokonce s hodností viceadmirála. Zemřel v roce 1998 na rakovinu ledvin. Zda za to částečně mohlo i ozáření při nehodě K-19, lékaři nemohli potvrdit ani vyvrátit.
Jisté ale je, že tehdy zemřel člověk, který svým rozhodnutím s největší pravděpodobností zachránil lidstvo.
Zdroj: en.wikipedia, historyofyesterday
KAM DÁL: Zatoulané vagóny plné zlata. Ukradli carský poklad českoslovenští legionáři?
