Jak to udělat, aby byl zdánlivě logický a omluvitelný důvod vstoupit na území jiného stát? Těžko, ale když se dvě mocnosti domluví, jde to přece jen jednodušeji. A tak vznikl již v srpnu roku 1939 známý Pakt Ribentrop-Molotov, který v podstatě umožňoval napadení Polska, kde měly oba signatáři, tedy jak Německo, tak i Sovětský svaz, svoje zájmy, které se Polsku samozřejmě nemohly líbit. Oběma účastníkům dohody by se “hodilo” polské území… Ve smlouvě se zavázaly ke vzájemné pomoci.
"Důvod" k útoku
Němci začali přesouvat vojsko na hranice s Polskem a vznikaly první menší problémy. Polsko na tom bylo, co se vojenských sil týče, mnohem hůře než jeho západní sousedé, přesto bylo odhodláno se bránit. A pak přišel “důvod”, který podle všeho zinscenovali sami Němci, když v převlečení za polské vojáky napadli štáb obsluhující vysílačku v Glivici a jeho členy zavraždili. Taková akce - podle německé propagandy - provedená Poláky nesměla zůstat bez odezvy. Důvod ke zdánlivě spravedlivému napadení Polska byl na světě. Začala druhá světová válka. Ostatně týž den se k Němcům v útoku proti Polsku přidali i Slováci a 17. září Sověti. Naopak Velká Británie a Francie vypověděly 3. září válku Německu. Evropa se ocitla ve víru bojů.
Odhodlání bohužel nestačí
Polsko se samozřejmě začalo zoufale a houževnatě bránit, ale útok byl tak rychlý a připravenost armády tak malá, že nebyla šance na vítězství. Němci při prvních náletech zničili část letounů, většinou ale cvičných. Ostatní letecké jednotky se pustily statečně do boje, ale proti německé přesile neměly šanci. Poláci se nemohli agresorům vyrovnat ani ve vybavení pro pozemní boj, za oběť rychle postupujícím německým jednotkám tak padala pěchota, stejně jako zastaralé tanky. Částečně lze vinu přisoudit i špatné organizaci polské obrany, ale ani při mnohem lepší práci velitelství by neměla tato země šanci se ubránit. 8. září se Němci ocitli na předměstí Varšavy.
Památná bitva na Bzuře
Přišlo 9. září, pro Polsko den posledního boje. Armáda, která tou dobou už neměla ani dostatek vybavení a zbraní, ani munice, se ještě jednou pokusila odvrátit to, co bylo neodvratitelné. Tedy konec Polska tak, jak jej jeho obyvatelé znali, konec bezpečí a míru. Armády Poznaň a Pomoří se odhodlaly k útoku na německé skupiny armád Jih, které postupovaly k Varšavě. Jejich cílem byla podpora hlavního města. Došlo k bitvě na Bzuře, což byl jediný vzácný okamžik, kdy měli alespoň na chvíli Poláci nad okupanty převahu.
Bojovaly pěší divize
Na Bzuře bojovaly 14., 17. a 25. polské pěší divize proti 24. a 30 pěší divizi německé. Možná naděje na polské straně ale bohužel nevydržela dlouho, i když její hlavní výhodou byl moment překvapení, útok v okamžiku, kdy Němci nebyli tak docena připraveni, a také početní převaha vojska, které se do boje pustilo. O den později, 10. září, Němci dokonce ustupovali. Poláci však vydrželi pouhé dva dny, než začala docházet munice i dech. A toho Němci okamžitě využili. Na polské jednotky začalo dopadat nespočet německým bomb. Jejich množství bylo vyčísleno na 328 tun. Nasazeno bylo 820 německých letounů, polští vojáci byli obklíčeni a únik byl téměř nemožný. Podařilo se to pouze zbytkům jezdeckých brigád a 15. a 25 pěší divizi.
Dobojováno...
18. září bylo prakticky dobojováno. 120 000 polských vojáků a důstojníků skončilo v zajetí, další a další již nebyli mezi živými. V následujících letech mělo o život přijít ještě bezmála šest milionů Poláků, z toho polovinu tvořily oběti holokaustu, přes dva miliony civilistů polské národnosti a “jen” přibližně 400 000 padlých tvořili vojáci.
