Stalo se to 11. září roku 1951. Lidé nasedli v Chebu do vlaku, který mířil do Aše. Jenže v Aši jednoduše nezastavil. Proč? Protože někteří lidé, kteří v něm seděli, chtěli na Západ, do Německa. Za hranice se takto nečekaně dostalo plných 110 lidí, zůstalo jich tam ale jen 33, ostatní - převážně studenti a lázeňstí pacienti z Františkových Lázní - se vrátili do Československa.
Důkladné přípravy
Někteří účastníci akce nastoupili do vlaku, který byl upraven pro možnou vyšší rychlost otočením lokomotivy kotlem dopředu, již v Chebu, ale nešlo o všechny zájemce o skutečně nevšední a také nebezpečnou jízdu. Další včetně rodiny jednoho z hlavních organizátorů útěku Karla Truksy a Jaroslava Švece pak přistoupili ve Františkových Lázních.
Až do Hazlova bylo všechno normální
Další cesta “vlaku svobody” vedla do stanice Hazlov, kde stále ještě vše probíhalo docela běžně a nikdo, kromě organizátorů útěku, o akci vlastně neměl ani tušení. Ostatní cestující nemohli předvídat, že se brzy stanou součástí masového úprku za hranice střeženého Československa. Až za Hazlovem se začaly dít divné věci. Vlak zničehonic zastavil - aby se pak rozjel rychlostí, která upoutala pozornost pasažérů. Mnozí se obávali poruchy, selhání brzd nebo jiné hrozící katastrofy.
Vlakem přes hranice!
Nic takového se ale neodehrávalo. Strojvůjdce Jaroslav Konvalinka se odhodlal k tehdy velmi riskantnímu a zároveň odvážnému kousku. S celým vlakem zkrátka projel Aší takovou rychlostí, že snad ani nikoho nenapadlo jej zastavit, a překonal i státní hranici, prorazil závoru. Zastavil až v Německu, a to i přesto, že ve vlaku jeli i “esenbáci”, kteří se samozřejmě snažili vlak zastavit. Únosci byli ale ozbrojení a snaze o přerušení akce zabránili. Nikdo ale nebyl zraněn.
Akce se podařila
Lidé, kteří neměli ani ponětí, že se stali součástí únosu vlaku a neplánovaně se tak dostali za hranice státu, se jistě nestačili divit, co se děje. Ti z nich, kteří ale o útěk usilovali, mohli být spokojeni. Akce se zdařila… Vlak dojel do německého Selbu a mnozí stále přesně netušili, co se děje. První noc v Německu strávili cestující ve vlaku, ale již se o ně starali američtí vojáci, kteří přivezli i jídlo. Ráno byli odvezeni do tábora Grafenwoerh, kde každý dostal na vybranou, zda se rozhodne zůstat nebo se vrátí domů. Lidé, kteří se rozhodli pro návrat, pak byli odvezeni k hranici Československa a předáni zdejším úřadům. Přestože se stali obětí únosu, čekal je výslech státní bezpečností, museli dopodrobna vyprávět, co zažili a viděli. Mnozí z nich, zvláště studenti, kteří si v té době a okamžiku neuměli představit, že by zůstali v Německu bez svojí rodiny, možná později hořce litovali.
Raději vytrhali koleje
Průjezd hranic na svobodu měl samozřejmě svoje dalekosáhlé následky. Vedoucí strana rozhodně nemohla opakování takového činu připustit a okamžitě začla vznikat “železná opona” i na hranicích. Nepoužívané koleje, které vedly ven z republiky, byly pro jistotu vytrhány, nová opatření byla prakticky neprolomitelná. Ale ti, kteří za hranicí zůstali, se jistě neztratili…
KAM DÁL: Úspěchy a propadáky oscarového Jiřího Menzela. Světový ohlas, film v trezoru a úlet, který neměl nikdy vzniknout.