Kdo by na klasické trati kousek na severovýchod od Milána 14. září 1980 hledal burácející osmiválce, dvanáctiválce nebo přeplňovaná turba, ten tu našel jen výletníky na bicyklech. Jen rok poté, co tu fandové Scuderie Ferrari slavili jeden z největších triumfů dějin značky (Jody Scheckter si vítězstvím dojel pro titul mitra světa a Gilles Villeneuve mu sekundoval na druhé pozici), se stalo nemyslitelné: Monza na dva roky osiřela.
Kdo se o motorsport zajímal, ten věděl, že tato absence v kolotoči F1 nepřišla ze dne na den. Začátkem 20. let koncipovaná trať již několik let neodpovídala novým bezpečnostním normám a po smrtelné nehodě Ronnieho Petersona už se milánský automobilový klub musel rozhoupat k obsáhlé modernizaci, která prostě potřebovala čas.
Tifosi se přišli podívat hlavně na Ferrari C126
Kdo tedy chtěl vidět debut přeplňované bohyně Ferrari 126C s geniálním Gillesem Villeneuvem v kokpitu nebo naposledy zamávat úřadujícímu mistru světa Jody Scheckterovi ve druhém Ferrari (souboj o titul Jonesova Wiliamsu s Piquetovým Brabhamem zajímal italské tifosi přinejlepším jen okrajově), musel se vydat jinam. Ke Grande Premio roku 1980 putovat po autostrádě na západ k Bologni na Autodromo Dino Ferrari di Imola, pojmenovaném po Commendatorově příliš brzy zesnulém synovi.
A těchto poutníků nebylo málo. Mezi nimi se poprvé po své paralyzující nehodě v Long Beach koncem března téhož roku objevil i legendární Clay Regazzoni. Když Villeneuve v sobotu, v 10 hodin 26 minut opustil v novém C126 boxy, jásalo 50 000 platících (a dalších asi 20 000 neplatících) diváků nadšením. Vůz, který měl nejpozději od příští sezony pomoci kolísající Scuderii zpět na stupně vítězů, nezklamal.
Villeneuve s málo vyzkoušeným monopostem hned jezdil výborné časy a v odpolední kvalifikaci byl osmý. Geniální ing. Mauro Forgieri ale dobře věděl, že jeho nové Ferrari-turbo pravděpodobně nevydrží více než deset kol, a do závodu proto Kanaďana přesadil do starého 312T5. Jeho kolega Scheckter, který již oznámil, že koncem roku svou kariéru ukončí, své loučení s fandy zahájil zcela zničeným vozem již po pěti minutách kvalifikace a musel startovat až ze 16. pozice.
Hvězda vedle hvězdy
Na špičce startovního roštu se roku 1980 pravidelně prosazovali pionýři přeplňovaného konceptu. A i tentokrát patřila první startovní řada Renaultům v rukou Reného Arnouxe a Jeana-Pierra Jabouilleho. Následovali jim Carlos Reutemann (Williams-Ford) a nejrychlejší z lokálních matadorů, Bruno Giacomelli (Alfa Romeo). Teprve ze třetí řady mohli v neděli vyrazit oba rivalové bojující o titul mistra světa, Nelson Piquet a Alan Jones.
Do Grand Prix směl naposledy vystartovat i tehdy již téměř 43letý „Gorilla di Monza“, Vittorio Brambilla, který svou Alfu Romeo kvalifikoval jako devatenáctý. Nutno přitom doplnit, že se podniku zúčastnilo zdravé pole 28 vozů, ze kterých se do závodu smělo kvalifikovat pouze 24 nejrychlejších a body měly cenu zlata: jen prvních šest v cíli tenkrát vylepšilo své konto. Jaká to inflace sportovních hodnot: Roku 2019 se v paddocku krčí jen 20 monopostů, každý je automaticky kvalifikován a body se rozdělují mezi prvními deseti...
Piquet se přiblížil k titulu
V den závodu rozjařil Mario Andretti 150.000 fandů zprávou, že pro sezonu 1981 podepsal u Alfy Romeo. Proti vedení obou žlutých francouzských vozů po startu ovšem nic nezmohlo ani moře červených vlajek s koníkem na žlutém podkladu. Za Arnouxem a Jabouillem ale už číhal Piquet, zatímco se Jones propadl až na devátou pozici za Brazilcova sekudanta Rebaquea. Nelson Piquet byl koncem roku 1980 ve výborné formě a už ve třetím kole byl první on.
Také Jones věděl, že nemůže lenivět, a dýchal Renaultům na záda. Potřeboval ale polovinu závodu, než se prodral na druhé místo. To už byl Piquet daleko vepředu a měl jedinou italskou Grand Premio, která se předávala v Imole, v kapse. Cílovou šachovnicí projel o 29 sekund před Australanem, což znamenalo, že se v šampionátu dva podniky před koncem sezony poprvé posunul o jediný bodík před Jonese.
Villeneuve udělal krok k nesmrtelmosti
Nutno ovšem přiznat, že to už v Autodromo Dino Ferrari velká část fandů chyběla. Ti přišli tradičně podpořit výhradně Ferrari s Alfou a jejich vozy už dávno v závodě nebyly. Villeneuve držel čtvrté místo, když mu v šestém kole při superrychlém nájezdu na zatáčku Tosa explodovala pnaumatika. Jeho vůz se roztříštil o zeď vlevo, malý Kanaďan ho však opustil na první pohled nezraněn a vlastními silami. Později však připustil, že nárazem na čas oslepl a do smrti trpěl horším zrakem. Jednalo se však o karambol, kterým se Gilles stal definitivně nesmrtelným.
Zákruta byla pojmenována po něm (právě tam přišel téměř přesnou kopií této nehody o 14 let později o život Roland Ratzenberger) a každý hrdý Ital má dodnes doma fotografii Gillese opouštějícího doutnající vrak. Brambilla ukončil kariéru také prasklou pneumatikou a následující nehodou (jak jinak?) již o kolo dříve, Giacomelli si pochroumal vůz o Villeneuveho trosky a vzdal. Jen málo motivovaný Scheckter se dovlekl až do cíle na tehdy zcela bezvýznamné 8. pozici.
Ano, pojem Grand prix tehdy ještě znamenal nezapomenutelný zážitek plný nezaměnitelných událostí a dojmů. Imola roku 1980 byla velkým úspěchem a není divu, že zodpovědní činitelé spolu s Bernie Ecclestonem hledali cestu, jak závod udržet v kalendáři i příští rok, kdy bude „Monza zase hotová“. A tak vznikla na příštích 26 let Velká cena San Marina. Jezdila se v Imole až do roku 2006, zatímco se italská Gran Premio natrvalo vrátila tak, kam vlastně patří – do královského parku v Monze.
