Když se řekne první republika, většina lidí si vybaví filmy pro pamětníky, Baťu a Masaryka. Obecně máme první republiku zařazenou mezi zlatý věk, kdy vše bylo zalité sluncem, muži byli galantní, ženy krásné a dohody se stvrzovaly rukoudáním. V kavárně jste mohli potkat Oldřicha Nového, Adinu Mandlovou nebo Hugo Haase a ve Zlíně jste mohli pracovat pro geniálního pana Baťu. Realita ovšem tak růžová nebyla.
Poválečná situace
Po první světové válce bylo poměrně dost bytů a domů poničeno a bytový fond byl na velmi nízké úrovni. Logicky se to dotýkalo hlavně nižších vrstev obyvatel. Málokdo si mohl dovolit vlastnit byt nebo dům, a tak nejrozšířenějším způsobem bydlení bylo prostě a jednoduše bydlení v nájmu. I tak ale ne ve všech bytech byla k dispozici tekoucí voda, splachovací záchod nebo elektřina. Nájemníci se často dělili o společnou toaletu na patře, vodu si do bytů nosili a mnohdy měli extra příplatek i za to, že si směli rozsvítit nebo v zimě zatopit.
A ať už vás tehdy lákalo na pronájem bytu Brno, Praha, Zlín nebo jiná končina první republiky, vždy se řešila zásadní otázka: Jak vysoký by měl být nájem? Je logické, že v poválečné době se snažilo poměrně hodně majitelů na pronájmech vydělat a ceny bydlení tak mnohdy mířily tak vysoko, že si je běžní lidé nemohli dovolit. I proto československá vláda v roce 1918 přijala nařízení o ochraně nájemců, které upravovalo právě smluvní vztahy mezi pronajímatelem a nájemníkem. Jedním z nařízení bylo i stanoveno, jak se smí či nesmí nájem zvyšovat, a stanovilo i přesné podmínky, za jakých je ke zvýšení nájmu majiteli domu povoleno.
Dražší nájem pro bohaté
Po roce 1925 se začala situace lehce měnit. Jednak došlo k výstavbě nových bytů, zejména pro příjmově chudé rodiny, a pak i k uvolnění pravidel o zvyšování nájmu. Díky tomu jste se mohli setkat se situacemi, kdy dobře zajištěný nájemník měl dražší nájem než chudý. Nájemné bylo i dražší v případě, že byt o více pokojích obývalo málo nájemníků. V tomto případě se "počítaly" neobydlené ložnice, které se pak nájemníkovi promítly do výše nájmu. A pokud roční příjem nájemníka byl větší než 100 000 Kč, nevztahovala se na něj pravidla o regulaci už vůbec a pronajímatel tak měl volné ruce co do určování výše nájmu.
