Pokud dnes vychází v České republice kniha slovenského autora, většinou se jedná o překlad. Převod slovenštiny údajně není záležitostí pouhé pohodlnosti. Pokud by vyšla kniha ve slovenštině, mnozí z nás by ji nebyli schopni přečíst. Pro mladší generaci je to poměrně pochopitelné, ta starší nad tím možná kroutí hlavou.
Pestré pole překladatelů
Fakt je nicméně ten, že díky péči nakladatelství Větrné mlýny se k nám slovenská literatura dostává ve velmi utěšující kvalitě. Mezi těmi, kteří překládají slovenskou literaturu pravidelně, zaujmou především dvě jména. Lubor Machala a Michal Šanda. Lubor Machala je profesorem bohemistiky na Univerzitě Palackého. Michal Šanda je nejvíce známý díky vlastním tvůrčím pracím – již od devadesátých let publikuje poezii a prózu. Naposledy vydal v nakladatelství Milan Hodek povídkovou sbírku Hemingwayův býk.
Ze slovenštiny do češtiny překládá i Petra Hůlová. Ta má na kontě překlad románu Dům hluchého, více než osmisetstránkového díla Petera Krištúfka. Jen tento stručný a neúplný výčet překladatelů vypovídá o tom, že to, co se v posledních letech děje ve slovenské literatuře, stojí za pozornost.
Svědčí o tom i dva útlé tituly, které vyšly nedávno právě ve Větrných mlýnech. První z nich nese název Nenapsaný román, jeho autorem je Stanislav Rakús a vychází v překladu Lubomíra Machaly. O tom si na našem serveru budete moct přečíst zanedlouho. Druhým je Velká láska od autora Bally. Přeložil jej Michal Šanda a zabývat se jím budeme nyní.
Když kniha klame tělem
Velká láska klame tělem. Fakt, že je v názvu příslovce velký, kontrastuje s tím, že má kniha necelých sto padesát stránek. Nadto s velmi řídkou sazbou. Fakt, že je v názvu slovo láska, kontrastuje s tím, že naprostá většina popisovaných situací je zcela všedních. A především klame obálka Velké lásky, kterou české vydání zachovalo velmi věrně. Ta je sytě červená a naznačuje tak, že máme co do činění s titulem spadajícím do trochu nižšího žánru. Který se někdy označuje jako čtení pro ženy, jindy jako červená knihovna.
Ballova kniha je však plná ironie, persifláží, sarkasmu. V jejím centru stojí dvě postavy. Laura a Andrič. Ti sice prožívají lásku. Těžko bychom ji však označili za velkou. Andrič je celoživotně zaměstnán na ubíjejícím místě v úřadě. A k tomu je literát. Moc se to o něm však neví. Jeho okolí si to může pouze domyslet. Stejně jako si mohou čtenáři Velké lásky domyslet, co vše se vlastně za popisovanými situacemi děje. Balla precizně pracuje s tím, co je nevyřčeno, s tím, co můžeme pouze tušit. A co si máme za Andričovo věčné vysedávání po hospodách či kavárnách doplnit. Ostatně i láska mezi ním a Laurou, jakkoliv se na první pohled skutečně nejeví jako velká, by velkou být mohla. Snad, možná, kdyby něco bylo trochu jinak... Zde však Balla nechává prázdné místo.
Na stejném principu je postavena Velká láska jako celek. Vyskytuje se v ní množství soudobých reálií – narážky na komunistickou (nejen) minulost, na xenofobní tendence. Je cílem románu vypovídat především o době, v níž se odehrává? Ano i ne. Některé motivy tomu nahrávají, ale je jich jako šafránu. A tak nám nezbývá než přicházet s dalšími a dalšími nápady, jak by to vlastně mohlo být. Přičemž žádný z nich Velkou lásku zcela nevyčerpá. A to je mimochodem jeden ze signálů, že máme v ruce knihu, která si zaslouží pozornost.
