Režim, na který dnes někteří lidé vzpomínají s nostalgií, dokázal ze současného pohledu neuvěřitelné věci. Příkladem může být případ československých hokejistů, kteří měli v březnu roku 1950 odletět na mistrovství světa do Londýna.
Nebezpečný Západ
Jenomže hlavní město Velké Británie nebylo tím pravým, kam by je chtělo tehdejší vedení pustit. Bylo proto nutné vymyslet důvod - samozřejmě takový, aby z toho vyšla republika jako ta spravedlivá. A tak bylo řečeno, že Britové odmítli pustit na své území naše komentátory, proti čemuž se Československo muselo “logicky” důrazně ohradit a jako protikrok odmítlo účast svého mužstva na šampionátu. Nikomu z těch, kteří rozhodovali, nevadilo, že toto tvrzení nebylo pravdivé. Mimochodem - v té době sbírali českoslovenští hokejisté jedno mezinárodní vítězství za druhým a bylo velmi pravděpodobné, že i do Londýna by si bývali dojeli pro úspěch.
Smutek a frustrace
Když byla tato zpráva hokejistům oznámena, sešla se většina z nich alespoň v restauraci, kde alespoň chtěli oslavit narození syna jednoho z hráčů. Nálada a zklamání ze zmařené možnosti na obhajobu titulu, který získali ve Stockholmu, se ale odrazila i na tématu debat, které hokejisté pochopitelně vedli. Bohužel ale zapomněli, v jaké době žijí a že je tedy více než pravděpodobné, že i v restauraci na soukromém setkání jsou sledování příslušníky tajné policie. V průběhu večera tak padla mnohá slova, která režim skutečně slyšet nechtěl. A tak začala StB brzy konat…
Bohumil Modrý - 15 let, Augustin Bubník - 14 let, Stanislav Konopásek - 12 let, Václav Rožiňák - 10 let, Vladimír Kobranov - 10 let, Josef Jirka - 6 let,
Zlatomír Červený - 3 roky,
Jiří Macelis - 2 roky,
Antonín Španinger - 1 rok, Přemysl Hainý - 1 rok
Josef Stock - 8 měsíců.
StB se činila
V devět hodin večer “navštívila” restauraci U Hercíků Státní bezpečnost a všichni hokejisté byli zatčeni. V dalších dnech pak došlo i na posledního, který se svými kolegy v restauraci pobyl jen chvíli a v době zásahu už byl doma. Zatčen byl i brankář Bohumil Modrý, který s reprezentanty U Hercíků nebyl a do Londýna ani letět neměl. Právě on se ale měl stát symbolem celého příštího nespravedlivého procesu.
Výslechy v Domečku
Pokud by chtěl někdo pochybovat o tom, jakým způsobem byli hokejisté vyslýcháni, napoví skutečnost, že se tak dělo v tak zvaném hradčanském Domečku, tedy v objektu, který k výslechům využívalo už gestapo za války. Atmosféra místa tak bohužel padla i na příslušníky Státní bezpečnosti a také oni se uchýlili k mučení vyslýchaných hokejistů ve snaze získat přiznání k protistátní činnosti.
Soud a tvrdé tresty
K soudu se případ dostal až po více než půl roce, právě v říjnu roku 1950, tedy přesně před sedmdesáti lety. Hokejisté tehdy v tomto vykonstruovaném procestu dostali tresty odnětí svobody od osmi měsíců až po patnáct let. Ty zvětšiny strávili prací v uranových dolech. Proč to všechno?
Výstraha ostatním
Režim dobře věděl, že ne všichni s ním souhlasí, že se objevují hlasy, které jej zpochybňují, že jsou lidé, kteří se chtějí z jeho vlivu vymanit. Mnozí se o to také úspěšně pokusili a nechyběli mezi nimi ani úspěšní sportovci. To komunisté nechtěli připustit a protože riziko, že alespoň někteří z vynikajících hokejistů využijí cestu na Západ pro svoji emigraci, bylo poměrně vysoké, rozhodli se zakročit a účast na mistrovství zrušili. Za protistátní řeči, jednoznačně vyvolané zklamáním z takového rozhodnutí, pak byli hokejité exemplárně potrestáni, bylo nutné dát jasně najevo sílu režimu a odstrašit případné následovatele.
Jsme opravdu už jinde?
Jak je možné, že byl takový postup možný, že režimu procházely vykonstruované soudní procesy s lidmi, kteří jen vyjádřili svůj názor? Proč se další nepostavili proti? A co víc - jsme dnes o tolik jiní? Víme, co je demokracie, svoboda slova, možnost vyjádřit svůj názor, můžeme protestovat, stávkovat, demonstrovat. Dokážeme se ale opravdu postavit proti nespravedlnosti ve chvíli, kdy se nedotýká nás samotných? Jsme si jisti, že se podobný režim nemůže vrátit - třeba schovaný za líbivými slovy?
KAM DÁL: Sebevražda jako politické gesto. Jan Palach nebyl jediným bojovníkem, který obětoval svůj život za lepší svět.
