Zkusme se vžít do myšlenek lidí, kteří byli nespravedlivě souseni a odsouzeni, kterým bylo upřeno právo na život proto, že měli svoje názory, odlišné od oficiální idelologie. Asi, lépe řečeno určitě, si neumíme představit, jaká muka je provázela celým procesem a posledními dny před vykonáním trestu. Trestu smrti oběšením.
Spolu s nimi byli souzeni i další lidé, kteří vyvázli “jen” s tresty odnětí svobody. Padly přitom čtyři doživotní tresty a dále dvacet osm, dvacet pět, dvacet dva, dvacet a patnáct let.
Co vlastně tito lidé podle soudu spáchali?
Co měli podle soudu, o jehož zmanipulovaném průběhu bylo již napsáno a natočeno nespočet pojednání i dokumentů, tito lidé spáchat? Rozsudek, vynesený 8. června roku 1950, mluví z pohledu tehdejší ideologie zcela jasně.
Obžalovaní byli vinni tím, že “se spolčili jednak navzájem, jednak s dalšími osobami k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení jejího lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručených ústavou, a vešli s cizí mocí a cizími činiteli ve styk jednak přímý, jednak nepřímý, přičemž jejich jednáním byla samostatnost republiky, její lidově demokratické zřízení a společenská i hospodářská soustava, zaručené ústavou, ohrožena zvláštní měrou,” uvádí rozsudek a dále zdůrazňuje osobní viny jednotlivých odsuzovaných.
Milada Horáková, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra se prý dopouštěli vyzvědačství zvláště důležitých státních tajemství, Jan Buchal podle dokumentu organizoval branné a pomocné síly. Spáchali tak zločin velezrady a vyzvědačství. To všechno bylo "prokázáno" na základě procesu, pro který byl po vzoru sovětských čistek vypracovaný přesný scénář, jenž si ale přesto někteří obžalovaní občas dovolili porušit, zvláště právě Milada Horáková. Takové odchýlení od daných pravidel ale trpěno nebylo. Bylo dáno, co kdo řekne, k čemu se přizná, jak má reagovat. Umíme si takové jednání dnes představit?
Poražená, ale nedoražená reakce
„Když byl rozhodným vítězstvím pracujícího lidu v únorových dnech odražen poslední pokus reakce o návrat ke kapitalistickému systému, byla tím kapitalistické reakci v Československu vzata jakákoliv možnost provésti restauraci kapitalismu vlastními vnitřními silami. Změnila proto reakce formu a methody boje,“ hřímal tehdy rozsudek vzletnými slovy. „Zatím co pracující lid Československa věnuje všechny své síly obětavé práci na výstavbě socialismu ve své vlasti, osnují zločinci uprchlí do nepřátelské ciziny proti Československu všechny formy škůdnictví a rozvratnictví. Zaměřují se na část svých stoupenců, která zůstala doma, jako zbytek poražené, ale nedoražené reakce a snaží se pomocí najatých agentů, které ze zahraničí k nim posílají, organisovati z nich teroristické, sabotážní, rozvratnické a špionážní skupiny.“
Ze soudního procesu i jeho výsledku je pak patrné, že se režim rozhodl “poraženou, ale nedoraženou reakci” udolat jednou pro vždy. A to tak, aby to bylo jasné každému, ale opravdu každému, kdo by se snad chtěl pokusit jednání těchto statečných lidí napodobit, že jde o boj zhola marný. Ve jménu vítězství práva a spravedlnosti neprávem a nespravedlivě odsoudil lidi k smrti.
70 let od popravy
Poprava byla vykonána v ranních hodinách 27. června roku 1950 na dvoře pankrácké věznice. Její svědci vyprávěli o tom, že šlo o neobyčejně krutou smrt udušením. A to všechno pro názory, pro vlastní přesvědčení a navzdory apelům mnoha světových politiků i vědců. Sama Milada Horáková přitom o milost nepožádala, učinila tak její rodina, ale vyhověno nebylo. Šlo o ideologický proces a ideologie lidskosti neustupuje.
Miladu Horákovou chtěli popravit už dříve
Méně známou kapitolou života Milady Horákové je období druhé světové války, kdy se zapojila do Petičního hnutí Věrni zůstaneme i do další odbojové činnosti. V roce 1940 ale byla gestapem zatčena, vyslýchána, mučena. Stejně ji ale nezlomili. Kromě vězení na Karlově náměstí a na Pankráci se dostala také do Tezerína a později do Lipska a Drážďan.
U soudu jí byl původně již tehdy navržen trest smrti, nakonec zmírněný na osmileté vězení, které ale bylo zrušeno s koncem války. Vrátila se do vlasti i do politiky, ale její kritický pohled na politické dění ji opět zavál do míst a kruhů, které byly v té době nebezpečné - a jak se ukázalo, tak také osudné. Provinila se mimo jiné - nebo snad hlavně - tím, že o situaci ve státě přemýšlela, dovolila si kritizovat a postavit se za vlastní postoje. Stejně tak i ostatní odsouzení. Takové lidi ve státě tehdejší zřízení potřebovat rozhodně nemohlo.
Nesmíme zapomenout
Jméno, činy a životní osud Milady Horákové si připomínáme dodnes, stejně jako jména Jan Buchal, JUDr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Neměli bychom ale zapomínat ani na další oběti řádění tehdejšího režimu, které neprávem přišly o život, o svobodu, o rodiny…
Nesmíme zapomínat na to, co lidé dokáží, když se zhlédnou v ideologii, která nepřipouští odpor, a dostanou moc rozhodovat o bytí či nebytí jiných. Nesmíme zapomínat a hlavně nesmíme dovolit, aby se něco podobného, byť i v mnohem menší míře, opakovalo.
KAM DÁL: V roce 1968 byla zrušena cenzura. Pak ale přijely tanky a všechno začalo nanovo
