František Kriegel se narodil v Haliči v roce 1908 a jako poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění, který svůj mandát získal v roce 1964, stál v přední linii činnosti KSČ. Byl dokonce předsedou Ústředního výboru Národní fronty.
"Problematický" komunista
Pak ale přišel zlom, který měl zásadní vliv nejen na jeho politickou kariéru, ale i na celý jeho další život. František Kriegel se stal členem delegace, která nuceně odletěla do Moskvy, aby na podzim roku 1968 svým podpisem pod tak zvaný Moskevský protokol zlegalizovala vstup vojsk nejen Sovětského svazu na území naší republiky. Jako jediný však odmítl podepsat, čímž naopak “podepsal” svůj ortel. Ostatně proti přijetí uvedeného dokumentu hlasoval také v Národním shromáždění. Svým postojem si samozřejmě vysloužil zavržení strany a navíc byl v dalších letech vystaven mnohým příkořím.
Hlasitý odchod
Odchod - lépe řečeno vyloučení - Františka Kriegla z komunistické strany mělo být pro mnohé výstrahou. Nešlo o odstranění jednoho z nepohodlných členů v tichosti a klidu, bez touhy po zájmu veřejnosti. Naopak - o jeho “provinění” psalo v květnu roku 1969 Rudé právo jako o vyústění déle trvající situace, psalo o opodstatněných pochybnostech o jeho osobě i činnosti i o jeho vlivu v západních státech, které jeho “selhání” využívají k propagandě, k brojení vůči zřízení v Československu. Byl označován za spolupracovníka Západu, což - jak si dokážeme odvodit - byla v očích vedení strany a tedy i státu zrada z těch největších. František Kriegel si takové pomluvy nehodlal nechat líbit, bylo ale více než jisté, že soudní při se šéfredaktorem Rudého práva Mocem jednoduše vyhrát nemůže.
Smlouva psaná hlavněmi samopalů
Situaci, která vyústila v odstranění Františka Kriegla z veřejného života, předcházelo jeho vystoupení, v němž konstatoval, že odmítl podepsat moskevský protokol proto, že jej považoval za prohlášení, které republice doslova sváže ruce, a proto, že příprava protokolu nebyla konzultována s ústavními orgány a byla v rozporu s cítěním lidu země.„Smlouva byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů,“ konstatoval. To se samozřejmě tehdejšímu vedení strany, zvlášť pod tlakem Moskvy, vůbec nelíbilo. Následovalo tedy rychlé a hojně prezentované vyhoštění ze strany, jejímž členem byl přes třicet let a do níž vstoupil ze skutečného přesvědčení jako lékař, který později ve válečných letech pomáhal raněným a nemocným již v době španělské občanské války, v Číně, v Indii i jinde, kde pobýval mimo jiné i kvůli svému židovskému původu a nacistické honbě právě na tyto lidi.
Kontrola vlády? Hanebné!
Je pravdou, že z pohledu tehdejší strany patrně ani nemohl být bezproblémovým členem, takovým, jací byli potřeba. Vždyť si dovoloval například z pozice svého poslaneckého mandátu interpelovat vládní činitele, tázat se, vyžadovat odpovědi a dokonce je snad i kontrolovat… Není tedy divu, že odmítnutí podpisu pod moskevský protokol bylo pro stranu jen poslední kapkou. Vyloučení z jejích řad ale (jak bylo v té době běžné) nebylo jediným trestem. Následoval také odchod ze zaměstnání sledování, odebrání cestovního pasu, výslechy na StB.
Z komunisty chartistou
Není se čemu divit, že se z přesvědčeného komunisty v důchodovém věku stal přesvědčený disident, odpůrce minulého režimu a přítel a spolupracovník takových lidí, jako byl Václav Havel, Pavel Kohout a další. Stál také u zrodu Charty 77. Zemřel jen dva roky poté, v roce 1979.
KAM DÁL: Minář chtěl být posledním spravedlivým, ale stal se Jidášem svých vlastních myšlenek.
