Již v roce 1781 přišel od tehdejšího panovníka Josefa II. krutý příkaz, který zavedl pro ty nejchudší poddané vojenskou povinnost. Šlechta, stejně jako duchovní a příslušníci tehdejší inteligence byli z tohoto zákona vyjmuti.
Násilné odvody na celý život
V té době přitom stále ještě šlo o historicky danou doživotní vojenskou službu, na kterou se ale většinou nenastupovalo dobrovolně. Mladí muži byli odváděni ze svých vesnic a od rodin často velmi hrubě a násilně. Velmi romantickou podobu takové odvody pak dostávají i v současných pohádkách. S věrným podáním tehdejší atmosféry to ale samozřejmě nemá nic společného. Jedinou možností, jak se v průběhu života dostat domů, byly dovolené, které mohly v době míru naštěstí trvat i několik let.
Konečně! Na vojnu "jen" na 10 let
Doživotní vojenské službě byl učiněn konec až v roce 1802. Od toho roku se na vojnu chodilo už “jen” na 10 - 14 let podle toho, kam se mladý muž právě dostal. Pěšáci měli službu nejkratší a nejdelší čas v uniformě měli trávit dělostřelci.
Osm let a dovolená
Přišel rok 1845 a délka vojenské služby se opět zkrátila, tentokrát jednotně na osm let. I když se to nyní zdá jako neskutečná délka, vojáci, kteří byli dříve nuceni sloužit císaři celý svůj život, by s muži, kteří plnili svoji povinnost právě v této době, jistě velmi rádi měnili. Navíc stejně jako v předchozích dobách směli vojáci v době klidu odcházet domů na dlouhodobou dovolenou. Daní za zkrácení vojenské služby ale byly obávané odvody, které probíhaly mnohem častěji.
Za Františka Josefa I.
V revolučním roce 1848 nastoupil na rakousko-uherský trůn císař František Josef I., který na něm vydržel až do své smrti v roce 1916. Za doby jeho vlády došlo k další změně a v roce 1868 byl vydán branný zákon, který už nezahrnoval tolik výjimek, jako minulé předpisy. Na vojnu tak museli téměř všichni muži, i když pouze na tři roky, jen námořníci sloužili o rok déle. Po propuštění z této služby museli být muži po dalších sedm let panovníkovi k dispozici v záloze a další dva roky v tak zvané hotovosti.
Tři pokusy na odvod
V evidenci jako muži, kteří měli povinnost v případě povolání nastoupit vojenskou službu, byli vedeni muži od 19 do 42 let. Až polovina jich ale byla této povinnosti zbavena pro zdravotní nebo jiné důvody. Každý z mladých mužů musel přijít před odvodní komisi, které zasedaly v každé z obcí vždy na jaře, v roce, kdy oslavil 21. narozeniny. Pokud nebyl z jakéhokoliv důvodu odveden, mohla se opakovat stejná scéna ještě dva roky po sobě. Teprve nebyl-li odveden ani potřetí, mohl si oddychnout. U odvodu byl přitom vždy přítomen starosta obce a vojenský důstojník.
Na tři roky nebo na dva měsíce?
Odvodní komise posoudila mladé muže buď jako schopné služby se zbraní nebo beze zbraně, případně jako momentálně neschopného nebo trvale neschopného vojenské služby. Takový muž byl pak vyřazen z evidence. Určitou výhodou tehdejší vojenské služby byl alespoň fakt, že muži z jednoho místa sloužívali u stejné vojenské jednotky. Mladých mužů bylo ale tehdy víc, než kolik armáda v době míru potřebovala a mohla zajišťovat. Proto onu tříletou službu absolvovala pouze přibližně polovina odvedených a další byli po dvouměsíčním základním výcviku posláni zpět domů s povinností okamžitě nastoupit v případě válečného stavu.
Konec monarchie
Poslední změnou, která vojsko potkala ještě za doby Rakouska-Uherska, pak proběhla v roce 1912, kdy většina vojáků, kteří museli povinně narukovat, končila svoji aktivní službu již po dvou letech. Sedm let zálohy a dva roky hotovosti přitom byly ponechány až do konce monarchie v roce 1918.
I když se podmínky vojenské služby postupem času zlepšovaly, jistě by jen málo dnešních mladých mužů toužilo po návratu k takovému režimu. Tehdy ale samozřejmě nebylo na výběr. Bojovat za císaře pána se muselo…
KAM DÁL: Praha bývala centrem obchodu s otroky. Daně z prodeje lidí plnily státní pokladnu.
