Na trůnu byl František Josef úctyhodných osmašedesát let. Uvážíme-li, že průměrný věk v roce 1900 byl 55 let, jistě prošlo životem mnoho a mnoho lidí, kteří na trůnu nikoho jiného nezažili. Narodili se za císaře Františka Josefa a zemřeli jako stárnoucí lidé stále za jeho vlády. Velmi hezky a srozumitelně je to vyjádřeno v jedné z přednášek divadla Járy Cimrmana - obraz Františka Josefa I. jako vládce pozorovaly ve škole nad katedrou čtyři generace dětí… Taková doba to byla. Jak se ale lidem tehdy žilo?
Průmyslové země
České země byly v době Rakouska-Uherska poměrně bohatší částí monarchie. Vždyť tady byla většina průmyslových podniků, nouze nebyla ani o železniční tratě. To všechno dávalo možnost rozvoji. Velké rozdíly byly ale mezi vesnicí a městem. Vesnice žila svým způsobem života, kdy si lidé prakticky vše, co potřebovali k obživě, obstarali sami - obilí, brambory a zeleninu na políčku, maso ve chlévě nebo v králíkárně, vejce ve vlastním kurníku… Ve většině vesnic pak byli lidé, kteří provozovali základní řemesla - kovář, truhlář, často i švec a další. Výrobky, které nebylo možné sehnat ve vsi nebo na nedalekém trhu, pak přinášeli podomní obchodníci.
Jak daleko je “daleko”?
Když je řeč o nedalekých trzích, je potřeba si uvědomit, že se lidé většinou na trhy vydávali pěšky. Byli ale zvyklí chodit, ne jako my nyní, a tak bez problémů zvládali cestu dlouhou i deset i dvacet kilometrů do nejbližšího města. To bylo také centrem informací o všeobecném dění, které se pak šířily po vesnicích. Funkci “informátorů” plnili i zmiňovaní podomní obchodníci, kteří obcházeli vesnice v kraji a logicky tak mohli přinášet i nejnovější zprávy.
Bez koupelny a vody v bytě
Město oproti vesnici žilo docela jinak. Soustředili se sem hlavně lidé dělnických profesí, kteří statky a vesnické domky vyměnili za většinou malé a z dnešního pohledu samozřejmě absolutně nevyhovující byty. Jak takový byt vypadal? Většinou šlo o dvě místnosti - kuchyň a pokoj. Do kuchyně se vcházelo přímo zvenku, často z pavlače, která byla společná pro několik bytů. Na ní bývaly také (opět společné pro několik bytů) toalety. O vodě, zavedené do kuchyně, si mohly hospodyně nechat jen zdát, a tak bylo třeba běhat s kýblem na chodbu ke společnému vodovodu. Stejně tak koupelnu nebo místo jí podobné měl v bytě z chudších vrstev opravdu jen velký šťastlivec - a tak se čas od času, většinou jednou týdně, v chrám očisty měnila právě kuchyně. Důležité je také podotknout, že (stejně jako na vesnicích) musela jedna voda ve vaničce stačit pro celou rodinu. Uměli bychom si to dnes byť jen vzdáleně představit?
S nájemníkem za zády
I když šlo o bydlení velmi skromné, mnozí museli brát “na byt” ještě podnájemníky, jejichž příspěvek na nájem se velmi hodil. V takto velkém - nebo spíš malém - bytě tak často žilo i pět nebo šest lidí. Těžko si tedy představit, že by třeba každé dítě mohlo mít na takovém prostoru svoji postel.
Vlastenecké hospody
V době vlády Františka Josefa I. a zváště pak v jejích pozdějších letech se také začaly formovat skupinky, které připravovaly odboj proti monarchii a proti císaři. Jistě, že šlo o činnost zakázanou a tajnou, ale jejich myšlenky se šířily stále rychleji, a to i díky tomu, že v době na počátku minulého století již téměř všichni lidé uměli číst a bylo tak možné šířit i různé osvětové letáky. A kde by se měla taková činnost rozvíjet? Kde jinde, než v hospodách, které se také staly centrem prakticky veškerého společenského, ne jen vlasteneckého dění.
Nebylo na výběr
Chtěli bychom se vrátit do doby, kterou můžeme s jistou dávkou nostalgie považovat za idylickou? Líbilo by se nám žít ve snad klidnějším a zdánlivě pomalejším světě, ale bez současných vymožeností? Dnes si můžeme zvolit moderní život nebo se třeba uchýlit na samotu a snažit se podle možností žít v souladu s přírodou a mimo civilizaci. Tehdy si lidé nic lepšího vybrat nemohli.
KAM DÁL: Čína, Čáslav, Čenda, čolek, číše. Pamatujete si ještě hry, na které nám stačil kousek papíru a tužka?
