Sergej Nikolajevič Vojcechovský byl československý legionář a generál ruského původu, který pocházel ze šlechtické rodiny. Odmala jej to táhlo k armádě, svůj sen si začal plnit, když nastoupil na vojenské učiliště, které zdárně absolvoval v roce 1904. V první světové válce se Vojcechovský několikrát vyznamená, v roce 1917 je jmenován do funkce náčelníka štábu 1. československé divize. Kromě osobní statečnosti Vojcechovský vynikal strategickým myšlením a skvělými organizačními schopnostmi.
Boji zocelený voják
Můžeme konstatovat, že to byl právě Vojcechovský, kdo požíval největší důvěru u československých legionářů. Během ruské občanské války (1917–1922) bojoval Vojcechovský proti bolševikům v řadách československých legií a sloužil také v armádě admirála Alexandra Kolčaka na Sibiři nebo například v armádě na Krymu vedené generálem Pjotrem Wrangelem. Vojcechovský se zúčastnil i tvrdých bojů na Transsibiřské magistrále s Rudou armádou. Bojových zkušeností měl tedy na rozdávání.
V roce 1921 se vrací do Československa, stává se zde příslušníkem československé armády jako generál V. hodnostní třídy. Armádním generálem je jmenován v roce 1929. Vojcechovský proslul za mnichovské krize památným výrokem, že „o hranicích se nediskutuje, hranice se brání“ a současně zastával v kritické dny důsledné protikapitulační postoje. Zklamán vývojem událostí byl Vojcechovský k 1. dubnu 1939 penzionován.
Vojcechovský se následně zapojuje do protinacistického odboje v organizaci Obrana národa, kde se potkal s generály Bedřichem Homolou či Josefem Bílým. Oba tyto odbojáře nakonec čekala poprava. Vojcechovský tomuto osudu unikl, i když byl během války neustále pod nacistickým drobnohledem.
Vláda pro hrdinu neudělala nic
Po skončení války Vojcechovský čekal, že se nakonec nadechne vytoužené svobody. Jenže závan svobody pro zkušeného generála trval opravdu jen krátce. 12. května 1945 přišel šok. Místo toho, aby si Vojcechovský užíval zásluh za protinacistickou odbojovou činnost, je odvlečen komandem sovětské NKVD do Sovětského svazu, a to i přesto, že byl československým občanem. Vojcechovský se zkoušel domoci svých práv, ale nemohl uspět, protože Sověti jej měli již nějakou dobu na svém seznamu za jeho protibolševický boj a postoje.
O to tragičtější je, že poválečná československá vláda pro Vojcechovského neudělala nic, nepodala oficiální protest, nikterak neintervenovala v jeho prospěch. A netýkalo se to přirozeně jen Vojcechovského, ale i dalších československých občanů unesených do Sovětského svazu. Prezident Edvard Beneš navíc Vojcechovského dobře znal, stejně tak generál Ludvík Svoboda. Všichni ale mlčeli v okamžiku, kdy měli hlasitě mluvit. Byla to daň za osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 a dobré vztahy s ní v následujících letech.
Sovětský gulag jako konečná
Vojcechovský byl v září 1945 odsouzen na 10 let nucených prací v gulagu Ozerlag, který patřil k těm největším na území Sovětského svazu. Útrapy sovětských koncentračních táborů Vojcechovský, kterému už bylo přes 60 let, nepřežil. Podle oficiální zprávy zemřel na tuberkulózu a sešlost věkem, což byl Sověty poměrně často používaný důvod úmrtí vězně v gulagu. Nicméně u Vojcechovského i dalších to nemusí platit a příčina smrti mohla být úplně jiná.
Na Vojcechovského se však nezapomnělo, po roce 1989 začaly být jeho zásluhy plně doceňovány. Vojcechovskému byl v roce 1997 udělen in memoriam Řád bílého lva I. stupně.
Zdroje: redakce, Vladimír Bystrov: Osud generála. Komentář k některým dokumentům o životě a tragickém konci Sergeje Vojcechovského
KAM DÁL: Vědci se snaží odhalit osudy Čechů odsouzených k životu v sovětských gulazích.
