Podobné ceremonie jsme v moderních dějinách převzali z minulosti, kdy smrt významného panovníka zastavila čas v zemi, kde vládnul. Velkolepý státní pohřeb tak v minulosti zažil Karel IV. či Ferdinand I. Dobrotivý. Jinak se tato tradice spojila jen s prezidenty.
Existuje jen jedna výjimka, ke které se nedávno mohl připojit i Karel Gott. Generál Alois Eliáš, jenž byl popraven nacisty za svoji odbojovou činnost, měl zorganizován státní pohřeb 64 let po své smrti. Vzhledem k charakteru celé ceremonie je však pochopitelné, že vojenský hrdina byl zatím jediný, kdo nepatřil mezi vrcholné státníky. Kdo další si vysloužil státní pohřeb?
PR nebo neznalost?
Když premiér Andrej Babiš vystoupil s tím, že Karel Gott bude mít státní pohřeb, nabízí se hned dvě nepříjemné otázky. Šlo o záměrné PR, které bylo už dopředu odsouzeno k neúspěchu, ale svůj účel splnilo, či se jednalo o pouhou neznalost. V praxi se totiž takový státní pohřeb spojuje s průvodem a velkým počtem vojenských poct. Od vystavení rakve s čestnou stráží až po státní smutek.
Hned druhý den po rozhodnutí vlády byl celý plán pozměněn a ze státního pohřbu se stal pohřeb se státními poctami. Karel Gott se tak stal společně s Otakarem Motejlem osobností, která si pro odchod na onen svět vysloužila podobné zacházení.
V minulosti se o stejném principu hovořilo v souvislosti s pohřbem Věry Čáslavské a Emila Zátopka. V obou případech však tento postup odmítla rodina. Stejně tak někteří navrhovali pohřeb se státními poctami pro Vlastu Chramostovou, která zemřela jen pět dní po Karlu Gottovi.
Pohřby národních umělců byly vždy velmi sledovanou událostí již v minulém režimu. Stalo se tak i při rozloučení s nositelem Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavem Seifertem. Pohřeb byl v režii tehdejšího komunistického režimu, protože mistr Seifert upadl po podepsání Charty 77 v nemilost.
Státní pohřby
Přinášet lidem radost písní je jistě úžasný dar pro celou společnost, ale míra významu dosahující až státnických poct bude vždy diskutabilní. Státního pohřbu se na našem území dočkali pouze prezidenti. Pochopitelně jako první se tímto způsobem rozloučil T. G. Masaryk, kterého následoval Edvard Beneš.
Ke slovu se následně dostala komunistická propaganda. Státní pohřeb tak „zažil” Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Ludvík Svoboda. V nejčerstvější paměti je státní pohřeb prezidenta Václava Havla z roku 2011. Obrovská vlna národního smutku zaplavila celou Českou republiku.
Podobně unikátní pozornost si tak přirozeně získalo i úmrtí nejpopulárnějšího zpěváka Karla Gotta. Ve vší úctě k pěveckému talentu a vlivu tohoto nenahraditelného muže na národní kulturu není možné vůbec uvažovat o státním pohřbu. To došlo i vládě, která se poněkud ukvapila při rozhodnutí vystavit Karla Gotta až na úroveň T.G. Masaryka.
