Nemocnice v Rumburku upadla do insolvence poté, co její vlastník, město Rumburk, nebylo schopno uhradit provozní ztrátu přesahující 50 milionů korun. „Jak je možné, že v čase bezprecedentního růstu hospodářství zkrachuje nemocnice? Pro 55 tisíc občanů Šluknovského výběžku znamená krach nemocnice další zhoršení přístupu k péči, již nyní špatné. Tito pojištěnci se paradoxně stanou čistými plátci do systému - pojišťovnám zaplatí stejně jako ostatní, ale za základní péčí porodnice či chirurgie pojedou přes hodinu, na rozdíl od obyvatel Prahy, kde pojišťovnám nevadí platit dvě miliardové nemocnice doslova na té samé ulici,“ zdůrazňuje Ondřej Dostál, spoluautor ústavní stížnosti proti nerovným úhradám signované 46 senátorkami a senátory.
Příčinou krachu jsou vyhlášky ministerstva
Rozdíly v úhradách mají původ v úhradových vyhláškách, které vydává ministerstvo zdravotnictví. Vláda v programu slíbila vyrovnání sazeb, ale svůj slib nesplnila. Skupina senátorů napříč politickými stranami se rozhodla tuto zjevnou nespravedlnost řešit před Ústavním soudem. „Kauza nemocnice Rumburk je názorný příklad, proč je naše ústavní stížnost důvodná a potřebná" říká senátor Ivo Valenta, zástupce 46 senátorů, kteří loni v prosinci podali Ústavnímu soudu podnět ke zrušení úhradové vyhlášky a dalších předpisů o financování nemocnic. „Současný model financování může způsobit, že brzy zaniknou i další nemocnice. Ministr dluží občanům v regionech reformu, která měla být provedena již dávno.“
Vláda ve svém vyjádření pro Ústavní soud uvedla, že v případě úhrady neodpovídající nákladům může nemocnice požadovat po pojišťovně úhradu vypočtenou individuálně, odchylně od vyhlášky. „Takové ustanovení v zákoně skutečně existuje, ale využíváno je netransparentně a ve prospěch vyvolených, jak kritizoval i Nejvyšší kontrolní úřad,“ komentuje Ondřej Dostál.
Rumburku nebyla úhrada dorovnána, přestože se o to od roku 2015 dokonce soudí. „Pokud by pojišťovny dorovnaly úhradu Rumburku za poslední tři roky aspoň na úroveň sazeb, které VZP hradila Děčínu, Rumburk by se rázem ocitl v plusu, mohl by přilákat zpět lékaře z Německa a zajistit pacientům péči,“ říká Dostál. „Takto férový přístup by pak ale jistě žádali i další znevýhodnění lékaři či nemocnice a kdyby i podfinancovaná Bulovka či FNUSA chtěla stejné sazby jako Motol, definitivně by se zhroutil humbuk úhradových vyhlášek, kterými si historicky bohatí rozdávají naše peníze mezi sebou navzájem,“ dodává Dostál.
Chybný pokus ministerstva o novelu zákona
Ministerstvo rozeslalo minulý týden návrh novely zákona o zdravotním pojištění, kterou zdůvodňuje jako reakci na ústavní stížnost senátorů. Novela má například zrušit tzv. rámcové smlouvy a vytvořit větší prostor pro to, aby se jednotlivě domlouvaly pojišťovny s poskytovateli. To však vyvolává spíše obavy. „Jednotlivý soukromý lékař nemá šanci dohodovat se s generálním ředitelem zdravotní pojišťovny o textu smlouvy a je postaven před situaci, kdy mu nezbývá než akceptovat vše,“ říká senátorka Alena Dernerová, lékařka a signatářka ústavní stížnosti.
„Individuální smlouvy bez jakékoli transparentnosti dávají velký prostor pro korupci, zvýhodňování některých poskytovatelů a znevýhodňování jiných,“ upozorňuje Dernerová a dodává, že za problematické považuje také navržené pravidlo pro ukončování smluv. „Navrhované ustanovení umožňuje zdravotním pojišťovnám svévolně a libovolně ukončit v šestiměsíční výpovědní lhůtě smluvní vztah s kterýmkoli poskytovatelem zdravotní služby. Opět je zde velký prostor pro svévoli, libovůli a korupci! Taková novela zákona určitě není řešením ústavní stížnosti, kterou valná část senátorů iniciovala," říká senátorka.
Kdo odpovídá pojištěncům za dostupnost péče?
Pojištěnci svou roli plní – oproti 220 miliardám z roku 2011 odvedli letos na pojistném a daních 320 miliard a napřesrok jim ministr naúčtuje 340 miliard. Záruku dostupnosti péče ale reálně nemají. Pokud pojišťovna nezajistí dostupnost péče, která je u základních nemocničních oborů 60 minut, může jí ministerstvo uložit pokutu až 10 milionů korun.
„Záruky časové a místní dostupnosti se do zákona dostaly za ministra Hegera v reakci na stížnosti pacientů s roztroušenou sklerózou na nepřiměřené čekací doby na léky, mimochodem také v nemocnicích na Ústecku,“ připomíná Dostál. Bohužel jde o mrtvou literu zákona „Stále se setkávám se stesky pacientů na nezajištění péče, ať už jde o zubaře, praktiky, léková centra nebo třeba porodní péči v Rumburku. Nevím však z praxe ani o jediném případu, kdy by se ministerstvo pojištěnců zastalo a pojišťovnu skutečně pokutovalo,“ konstatuje Dostál.
Za zajištění péče po krachu nemocnice v Rumburku odpovídají dle zákona zdravotní pojišťovny, v případě jejich selhání pak stát. „Jde o povinnosti, které mohou občané v krajním případě vymáhat i soudně, včetně náhrady vzniklých škod. To nastane, pokud politici a úředníci ve své roli selžou,“ předpovídá Dostál.
Ústavní stížnost senátorů
Skupina senátorů napříč politickým spektrem podala 31. prosince 2018 návrh Ústavnímu soudu na zrušení souboru právních předpisů, které upravují organizaci a financování zdravotnictví. Senátoři, kteří podepsali podnět Ústavnímu soudu, jsou znepokojeni:
- nerovnostmi v přístupu k solidárně hrazené zdravotní péči, které vznikají mezi pacienty v závislosti na místu bydliště, druhu onemocnění a sociálním postavení a které se projevují výraznými rozdíly v úrovni péče a čekacích dobách;
- pokřiveným prostředím v oblasti ekonomiky zdravotnictví, kdy poskytovatelé totožného typu dostávají za tytéž služby zaplaceno násobně odlišně, jen z historicko-politických důvodů, bez ohledu na kvalitu, efektivitu ani potřebnost poskytované péče;
- neetickými pravidly úhrad, podle kterých jsou zdravotníci finančně trestáni za poskytování medicínsky žádoucí péče, a tím vedeni k protiprávnímu odmítání nemocných pacientů, ale též k poskytování zbytečné péče zdravým pacientům;
- cenotvornými mechanismy, které nezohledňují náklady a přiměřený zisk, ale jsou výsledkem dohod zájmových skupin, dosahovaných postupy vycházejícími z principů korporativismu, nikoliv z demokratických principů;
- a celkovou nepředvídatelností úhradového systému, kde úspěch podnikatele ve zdravotnictví není dán jeho úsilím, kvalitou ani etickým přístupem k pacientům, ale jeho schopností vyjednat si v netransparentním prostředí ekonomické výhody s pojišťovnami, případně jeho ochotou přizpůsobit rozsah péče bez ohledu na lékařskou etiku a dobro svých pacientů úhradových vzorců, vydávaných každoročně libovůlí výkonné moci.
Důsledkem tohoto stavu je zhoršený přístup k hrazené péči běžných pacientů postrádajících peníze či známosti, permanentní krize zdravotnictví navzdory rozsáhlému přilévání peněz, odchod lékařů do zahraničí a postupná degradace soustavy zdravotnických zařízení, viditelná zejména v regionech.
