Olšanské hřbitovy jsou místo klidu a jedním z nejkouzelnějších prostorů Prahy. Rozsáhlé území podél rušné Vinohradské pokračuje až na křižovatku Želivského. Zde ve stínu dortové zástavby, jednoho z prvních mrakodrapů v Československu a nové kancelářské budovy, kterou si lidé zvykli označit jako zub, je schovaná malá krásná synagoga židovského hřbitova. Jinak zde není důvod zůstat déle, než je potřeba. Ze Želivského tak prcháte všemi možnými dopravními prostředky, které jsou zde k dispozici, a že je jich opravdu požehnaně.
Nejošklivější domy Prahy
Jako kdyby se hledalo místo v Praze, kam odložit ty nejošklivější stavby města. Koncentrace podivných architektonických nápadů je tu totiž pospolu až překvapivě ve velkém počtu. Hlavní dominantou je zde bezesporu hotel Don Giovanni Prague. Ten byl stvořen v rámci inspirace této Mozartovy opery a hned několik podivných architektonických prvků tak leze na povrch už z ulice. Dům jako dort a v takové velikosti nemá ve svém městě každý.
Architekt Jan Kaplický v minulosti hodnotil hotel slovy: „a tohle postaví padesát metrů od Kafkova hrobu?” Zlost, kterou tento projekt vyvolává mezi architekty, je pochopitelný. Nevkusný dům je totiž jednou z dominant celé oblasti. Hotel zcela nerespektuje místo, kde je postaven, a židovský hřbitov je tak ve stínu jednoho z nejhorších architektonických projektů v Praze. Tím se samozřejmě určuje atmosféra celého místa. Jaké další nedostatky jsou zde k vidění?
Co tady?
Je pravda, že oblast Želivského kromě krásných hřbitovů nenabízí území, kde by se člověk chtěl dlouho zdržovat. Křižovatka tak plní svůj dopravní záměr, ale proč by nemohla sloužit tak, jak má? Samotné město vytvořené za socialismu přirozeně ustupuje rušné komunikaci, ale od dob, kdy byl celý tento dopravní komplex vybudován, se na něj prakticky nesáhlo.
Ozdobná kašna je v dezolátním stavu a podchody a východy nenabízejí žádný příjemný zážitek. Vše je zanedbané a počet odhozených nedopalků cigaret to jen potvrzuje. Každé takové místo však působí na město toxicky. Lidé si tak zvykají, že není potřeba se starat o veřejný prostor, a tak jakákoli výchova a vztah k místu dostává další facku.
Urbanizmus na křižovatce Želivského a Vinohradské ulice tak postrádá lehkost, ale hlavně jsou tu zanedbané zcela základní prvky, ať už jsou to autobusové zastávky či místa, kde lze přejít silnici. O to víc jsou sebevědomí investoři a developeři, když se pouštějí do podobně odvážných projektů, jako vysoký trčící zub, jenž se drastickým způsobem zapsal do panoramatu celé Prahy.
Každé takové místo městu ubližuje a pokud nezačneme klást nároky na veřejný prostor, nikdy zde nevychováme zdravou společnost, která si cení i něčeho jiného než jen své vlastní zahrádky. Dobré architektonické projekty, které nad podobnými místy uvažují do hloubky, totiž mohou inspirovat. Povedené úpravy tak mohou zjemnit i fakt, že se zde nachází pravděpodobně nejošklivější dům v Praze.
