Snad trochu ukolébáni přístupem Brazilců, kteří demonstrovali, že chtějí odehrát poklidný, vyloženě přátelský zápas, nastoupila Dukla ke svému čtvrtému a poslednímu střetnutí na Olympijském stadionu. Domácí Mexičané drželi palce nám. Toužili po tom, abychom pomstili jejich týmy, nemilosrdně Santosem pokořené.
S prvním hvizdem rozhodčího spustily tribuny ještě větší ryk než předtím. A naši soupeři, do té doby ospalí, se až neuvěřitelně proměnili. Nejenže s balonem báječně kouzlili, ale sprintovali, neustále měnili místa a skvěle kombinovali. My jsme se k míči nemohli téměř dostat. Dukla prohrávala za pět minut 0:1 a za devět už 0:2. Hrůza! Další a další útoky se valily na branku Václava Pavlise. Dají-li nám ještě jeden gól, zhroutíme se, říkal si Josef. Krátce nato se zdálo, že třetí gól v naší síti je už prostě neodvratný. S chutí hrající a po gólech hladový Pepé se ocitl po zmatku a nedorozumění v obraně Dukly před naší brankou úplně sám. Měl před sebou už jenom zcela bezmocného Pavlise, kterého naštěstí, trefil jen do nohy.
Právě po tomto kritickém okamžiku se Dukla přece jenom začala z děsivého šoku vzpamatovávat. Bylo důležité reagovat na fantastický brazilský fotbalový karneval také něčím povedeným. Ve dvacáté páté minutě ona kýžená, zdánlivě však těžko představitelná chvíle přece jenom nadešla. Jejími hlavními aktéry byli dva z nejzkušenějších, kteří si na hřišti vždycky báječně rozuměli. Jarda Borovička a Pepík Masopust. První poslal druhého do gólové šance českou uličkou. Druhý mohl vystřelit, ale obešel brankáře Mangu a teprve až potom poslal míč do prázdné branky. Diváci šíleli, Josef s ostatními jásal. Daleko více uvnitř než navenek. Věděl, že jde o všechno, a proto na spoluhráče volal: „Kluci do nich!“
Ani netušil, jak doslova to všichni vezmou. Jarda Borovička na levém křídle tvrdou ranou zanedlouho vyrovnal. A na 3:2 pro nás krátce nato otočil zápas Vacenovský. Všechno teď bylo jinak, Dukla dokázala vyhrát první poločas a byla v něm celkově lepší.
Zbývala ovšem ještě druhá polovina. Od jejího samého začátku Brazilci dokazovali, že se s takovým vývojem zápasu nehodlají smířit. FC Santos neustále útočil, ale jeho hráči už přece jenom neměli takovou sílu. Jenže pak vyrovnali z penalty po sporném faulu Františka Šafránka na Pepého. 3:3. Zdaleka nebyl konec. Někteří mleli z posledního. Josef se ale stále cítil dobře, sil měl ještě dost a chtěl to dát znát, chtěl jich využít. Když mu mladý Jirka Sůra poslal polovysoký míč, chtěl původně s balonem ještě blíž k brance. Místo zamýšleného průniku do soupeřova trestného území napálil špičkou kopačky míč na branku. Ne tvrdě, ale zato dokonale přesně. Na střelu do pravého horního růžku Manga vůbec nereagoval. Byl tak překvapený, že mu chvíli trvalo, než se vůbec za míčem otočil. Vedli jsme 4:3 a zdálo se, že se obrovský stadion snad zřítí. Zbývaly už jen minuty. Vypjatý boj pokračoval, Brazilci se nevzdávali, ale Dukla už v žádném případě nechtěla o vítězství přijít. A také nepřišla...
Když utkání skončilo, byl soupeř Dukly hodně vyvedený z míry. S porážkou vůbec nepočítal. Přesto hráči Santosu nakonec upřímně a s úsměvem protivníkovi pogratulovali. Josef Masopust a Pelé, dvě nejvýraznější osobnosti toho strhujícího fotbalového představení, se tehdy poprvé objali.
Utkání však podle mexických deníků vévodil inteligentní, neuvěřitelně vitální a pracovitý tvůrce hry Dukly. Byl všude tam, kde měl být, i tam, kde být nemusel. „Ano, je třeba to říci naplno. Stručně a výstižně,“ končil jeden z komentářů mexického tisku. „Masopust byl tentokrát lepší než Pelé.“
