V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 to všechno začalo. Na naše území proudily tanky, lidé vyšli do ulic, aby se bránili. Hranice překročily jednotky armád SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska.
Pražské jaro a jeho následky
Jako pražské jaro označujeme období politického uvolnění, které začalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru komunistické strany. Šlo o snahu urychlit demokratizaci, ovšem ta se nesetkala s pochopením na sovětské straně. Reformy přitom mimo jiné umožňovaly vznik i dalších stran. Byly zakládány nové politické kluby, například KAN či K 231. Povolovala i cenzura, kdy se v tisku vydávaly i zprávy o protisovětské polemice.
To však nebylo to pravé ořechové a po neúspěšných jednáních na naše území přišly tisícovky vojáků, aby začaly s okupací. Ta měla odstranit z vedení naší země reformní komunisty a ustanovit "Dělnicko-rolnickou" vládu. Sověti se cítili ohroženi a jejich kroky byly jasné a devastující na desítky dalších let.
S okupací samozřejmě nesouhlasila nejen široká veřejnost, ale ani vláda a další politici. Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR už krátce po příjezdu tanků, došlo i na obsazení letišť. Naše armáda přitom nepodnikla žádné kroky k obraně.
Právě spontánní odpor k okupantům v očích světa zdiskreditoval Sovětský socialismus. To vše díky improvizovaným studiím rozhlasového a televizního vysílání.
Protesty v ulicích byly masové a trvaly 7 dní. Rychle došlo k zatčení vedoucích politiků Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Vojska SSSR však přesto zůstala až do roku 1991.
Vlna emigrace
Vzhledem k tomu, že nikdo nevěděl, jak dlouhá a intezivní bude "návštěva z východu," mnoho lidí nechtělo riskovat svou budoucnost a ze strachu prchalo ze země. Z oblíbené dovolené v Jugoslávii či jiných západních zemí se spousta z nich nevrátila. Právě přes Jugoslávii se utíkalo nejčastěji dál na západ do cílových destinací, jakými byly například USA nebo Velká Británie. Po uzavření hranic v říjnu už to šlo poněkud hůř.
Za trestný čin "nezákonné opuštění republiky" přitom bylo odsouzeno v nepřítomnosti na 70 tisíc lidí. Kdyby se vrátili, hrozilo propadnutí majetku a vězení na dva roky. Celkově se emigrace přímo týkala asi 300 tisíc lidí. Zahraničí naštěstí bylo k emigrantům přátelské a otevřené, často šlo o vzdělané a schopné elity, které se rychle adaptovaly a prosadily.
Normalizace
Protože sovětské vedení bylo vývojem situace překvapené, místo vojenské síly se pokusilo dosáhnout svého politicky. Do Moskvy přiletěl prezident Ludvík Svoboda a několik dalších politiků. Došlo k podpisu Moskevského protokolu, což znamenalo návrat k totalitě v ČSSR. Byla obnovena cenzura a ukončena činnost nekomunistických uskupení. Poté Československo vstoupilo do éry normalizace, vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a ekonomické hodnoty, které vládly koncem padesátých let.
Osobní zážitky
"Za tzv. "zvací dopis" měli jeho autoři viset! Byla to vlastiztada i podle socialistických zákonů. Kdo nezažil tu hrůzu, když v noci na obloze duněla těžká letadla, letící bez jakéhokoliv osvětlení, nepochopí. Byl to hrozný šok. Po těch pozitivních změnách během předcházejících měsíců, děs," vzpomíná Gustav Gurník.
"Kdo neviděl ty návaly lidí v obchodech s potravinami, které během dvou hodin byly vyprodány, kdo pak neviděl ty plačící ženské na chodníku před tím vyprodaným obchodem. Nedostalo se na ně. Ten hrozný strach, co bude dál, strach z války. Dnes to už nikdo tak dobře nepochopí," snaží se přiblížit pocity z 20. až 25. srpna Gurník.
