Měli by si vás lidé vážit, děti prokazovat odpovídající úctu a hlavně nejlépe na slovo poslouchat, nadřízený chválit práci a podřízení naslouchat vašim radám? Asi ano, ale jde o úhel pohledu. Pokud tohle všechno striktně vyžadujeme a každou odchylku od požadovaného stavu neseme nelibě, určitě nám to nepřidá ani na oblibě a ani na spokojenosti.
Je tedy opravdu mnohem lépe naučit se nebrat tak vážně. Lékaři i psychologové potvrzují, že lidé, kteří berou život lehčeji, lépe bojují nejen s problémy, ale také s případnou nemocí. Ostatně právě nemocí mívají dokonce méně.
Máma, táta, kamarád
Co může být pro rodiče největší odměnou za léta strávená péčí o své děti, než jejich přátelství v dospělosti. Není tím myšlena právě ta jakási povinná úcta k lidem, kteří nás vychovali, starali se, financovali naše zájmy, ale skutečné přátelství. Takové, které dceru dovede k matce nejen pro radu, ale také proto, aby se podělila o svoje radosti, starosti, úspěchy i prohry.
Takové, které syna přiměje zavolat otci, že právě viděl kolem projíždět auto, které spolu obdivovali před dvaceti lety. To jsou chvíle a přátelství, které se rodí hluboko v minulosti, v době, kdy se rodiče nebrali tak vážně a z role vychovatelů dokázali vykročit na území kamarádů. V době, kdy s dětmi běhali v parku a dělali si legraci jeden z druhého, kdy se nebáli se přiznat, že něco nevědí nebo že dokonce udělali chybu. Prostě v době, kdy naučili svoje děti, že nejsou jen rodiče, ale i lidé a kamarádi.
Jsme lidé, ne funkce
Samozřejmě, že když nás povýší v práci nebo dokonce zvolí starostou vesnice a přilehlého okolí, nese to s sebou hodně odpovědnosti a starostí. A za to všechno bychom mohli snadno propadnout pocitu, že se lidé kolem nás mají chovat s patřičnou úctou, ocenit každý krok, každé razítko, kterým poctíme jejich žádost. Vděk je určitě na místě, na druhou stranu jsme stále „jen“ lidé.
Proč se najednou zbavovat radosti ze života, ze společnosti přátel, do které patří i radost a zábava, někdy i na účet jednoho z členů skupiny - třeba právě starosty vesnice. Jde-li o vyrovnanou společnost, kde se terčem zábavy v tom nejlepším smyslu stávají různí jeho členové, je vlastně ctí, že jste mezi ně rovnocenně zařazeni a ne každému šéfovi se takové pocty dostane. To ale neznamená, že by nebylo nutné rozlišovat zábavu a pracovní povinnosti. V pracovní době je to šéf, který má jednoznačně poslední slovo.
Zasmát se sám sobě
V životě se naskytne dost momentů, s nimiž si nevíme rady. Jsou samozřejmě situace, se kterými toho moc nezmůžeme, ale z mnoha případů si děláme až zbytečně těžkou hlavu. Pokud se neumíme na svět dívat s nadhledem, je život mnohem těžší.
Vzali jste si na sebe něco, co vám ale opravdu nesedí? Jsou dvě možnosti - propadnout depresi nebo se při pohledu do zrcadla dobře pobavit a jít se převléknout. Můžeme si pořídit i fotografii pro pobavení v horších časech.
Děti vás upozornily na chybu? Proč to brát jako drzost a nezasmát se spolu s nimi? Jestliže se smějí (ne posmívají), je to důkaz důvěry a pocitu jistoty. A o ten v rodině přece jde.
Je jedno, co si soused myslí
Měli bychom si uvědomit, že žijeme svůj život ve svém vymezeném čase. Soused má svůj život a svůj čas, o který se má starat. Nenechte souseda, kamarády, sociální sítě nebo televizní reklamy řídit váš život. Je úplně jedno, co si kdo myslí o vašem bytě, o autě, o vás samotných, pokud je svým životním stylem neomezujete. Dovolíte-li jiným řídit váš život, dobrovolně jim jej odevzdáte. A to je opravdu škoda, tolik času na světě zase nemáme.
Takže…
Nový rok může přinést hodně pozitivního, ale je na nás, jestli to uvidíme. Pamatujme si proto, že z nadhledu vypadají všechny prohlémy menší a život kolem nás mnohem bohatší a možnosti širší. Dejme na radu odborníků a neberme sebe a svůj život tak vážně. Třeba se nám už letos odvděčí novými přáteli a spokojenou rodinou. Co víc si do nového roku přát?
