Paní farářko, jak koronavirus změnil život v církvi?
Přibližně čtyři týdny nejsou bohoslužby, nemůžeme se setkávat. Já osobně s lidmi ze sboru komunikuji přes telefony, e-maily, každý týden rozesílám bohoslužby - lépe řečeno jakési domácí pobožnosti. Když volám lidem, cítím, že jejich vnímání situace je velmi různé - někdo ji bere jako výzvu ke změně ve vlastním životě, jiní k současným dnům přistupují se strachem, co se bude dít dál, a někdo je vnímá jako Boží trest za to, jak jsme se chovali k přírodě s tím, že ona nám to nyní vrací. Jsou to různé rozhovory, někteří lidé volají, že by rádi pomohli, například šitím roušek, jiní zase pomoc potřebují. Jsou to většinou velmi intenzivní rozhovory a hlavně starším lidem se stýská po bohoslužbách a společném setkávání. Tak tedy nyní vypadá práce farářky v těchto omezených možnostech.
Komunikujete tedy většinou telefonem?
Náš evangelický sbor má, tak jako všechny ostatní, svoje staršovstvo, které řídí chod sboru, má určitou zodpovědnost. Za běžných okolností se potkáváme jednou za měsíc, ale nyní plánujeme, že se setkáme prostřednictvím videokonference. Tímto způsobem komunikuji také s některými mladšími členy sboru.
Nejmenším dětem například posílám pracovní listy nebo teď na Velikonoce jsme dělali projekt, kdy děti malovaly obrázky na téma Ježíšova příběhu, já jsem k nim doplnila biblické texty, úvahy, meditace a modlitby. Vznikla brožurka, kterou jsme rozdávali starším členům sboru, zároveň obrázky visí na plotě u zavřeného kostela. Je to takový vzkaz, vzájemné propojení lidí…
Co se děje v kostele, když do něj nechodí lidé?
Každé jaro se po zimě, kdy se naše setkání konají v zateplené místnosti na faře, vracíme do kostela, který je potřeba ale také uklidit. Vždy uděláme o víkendu společnou brigádu, sejdeme se a dáme všechno do pořádku. Teď ale přemýšlím, že bychom kostel mohli uklidit po jednotlivcích. Chtěla bych připravit seznam prací, které je každý rok nutné udělat, a lidé by mohli přicházet jednotlivě tak, jak se jim to bude hodit, práci udělajjí a odškrtnou. Chceme být připraveni, až se budeme moci do kostela vrátit.
Jak vnímáte skutečnost, že vláda kromě obchodů, kaváren a třeba posiloven uzavřela i kostely?
Neberu to jako příkoří, pokud je téměř všechno zavřeno, nepřipadá mi nespravedlivé, že jsou zavřené kostely. Například při bohoslužbách, které byly přenášeny televizí, si faráři nevysluhovali Večeři Páně, protože ostatní věřící také neměli možnost jít k přijímání. Beru to jako určitou solidaritu, nevadí mi to.
Zažila jste někdy zavřené kostely?
Nikdy. Dokonce si myslím, že to snad ani nikdy nebylo v takovéto podobě. Sice byly doby, kdy bylo mnoho věcí zakázáno, ale vždy se našly nějaké “spodní proudy”, kde se například setkání věřících odehrávala. I po Bílé Hoře se evangelíci tajně scházeli, ale teď se scházíme jen na internetu. Je to úplně nová situace. Někteří lidé vzpomínají, že v sedmdesátých letech se objevila nějaká epidemie a v některých vesnicích bohoslužby nebyly. Nikdy se to ale nestalo takto plošně.
Co znamenají pro věřící zavřené kostely?
Je to změna a vlastně trochu jiné vnímání vztahu k Bohu. Každý si teď musí udělat svůj rituál a prožívat si svůj vztah s Bohem jen doma. Ale to, že nejsou otevřené kostely, neznamená, že není víra. Je to určitý půst od bohoslužeb a já věřím, že i pro věřící je to zajímavá zkušenost, která promění i církev. Vyzkoušeli jsme si, jak se dá komunikovat přes internet a jak se vydat za lidmi i jinými způsoby. Musím ale přiznat, že o Velikonocích se mi velmi stýskalo, mám velikonoční bohoslužby velmi ráda a prožívám je ještě silněji než vánoční.
Může se proměnit i samotná víra? Může být třeba v osobním prožívání nyní hlubší?
Myslím si, že každý způsob má něco svého. Společenství je velmi důležité, každý si může doma žít svoji víru, ale přece jen biblické poselství je žití ve společenství. Zároveň se ale někdy ve společenství osobní prožitek trochu rozplyne. Obojí je tedy důležité a nyní máme zajímavou možnost uvědomit si právě to prožívání víry o samotě nebo v rodině. Ještě v generacích našich rodičů byla v evangelických rodinách běžná domácí pobožnost. Rodina se sešla, četla se Bible, společně se pomodlili, zazpívali si. To se nyní z rodin vytratilo a současná doba je pro takovou podobu víry ideální. Rodiny to často společně nikdy nezažily. Může to být nová zkušenost v prožívání víry.
Udrží se některé novinky i do budoucna?
Myslím si, že ano. Někteří lidé třeba neuměli pracovat s moderními médii, ale tato situace je k tomu - řekněme - donutila nebo přiměla. Věřím, že se v tom zdokonalí. Zvlášť s mladými lidmi se můžeme třeba jednou za měsíc setkat prostřednictvím internetu. Někdy je složité najít termín k setkání, který by vyhovoval většímu počtu dětí. Všichni mají svoje kroužky a další činnost, takže to není jednoduché. Tato forma by mohla pomoci. Osobní setkání je samozřejmě nenahraditelné, ale jako doplněk toto bude dobré.
Elektronická komunikace je tedy, předpokládám, spíše záležitostí mladých lidí?
Ne vždy. Máme ve sboru například jednu paní, které je 94 let, běžně používá e-mail, komunikujeme elektronickou cestou. Někteří i starší lidé jsou v tomto směru bez problémů. Evangelická církev má také na svých stánkách každodenní ranní zamyšlení, v němž se jednotliví faráři střídají. Spousta lidí, které znám, toto poslouchá. Myslím si, že toto se udrží i do budoucna. Doposud jsme měli knížky s úvahami na každý den, ale domnívám se, že nyní se lidem zalíbilo právě toto mluvené slovo na internetu a myslím, že to tak zůstane i do budoucna. Ukazuje se, že se spousta věcí dá dělat jinak než doposud a určitě to není na škodu. Mnoho farářů je moderních, v tomto směru šikovných a kreativních, pracují přes sociální sítě, přes YouTube a tak dále. A ti, kteří to neuměli, se to teď učí.
Jak se máme se změnami, které nyní nuceně prožíváme, vyrovnat?
Je dobré využít každou dobu - lepší i horší - k zamyšlení a změnám. Rozumím tomu, že nyní ještě lidé nemají na přemýšlení mnoho času, řeší existenciální problémy, neví, co bude v blízké budoucnosti. Až to ale pomine, nastane čas na reflexi a třeba zjistíme, že tak, jak jsme se nyní museli některých věcí vzdát, můžeme žít i dále. Zjistíme, že tak, jako jsme si nyní odřekli spoustu věcí kvůli koronaviru, bylo dobré takto přemýšlet i vzhledem ke klimatickým změnám a ochraně přírody obecně. Zamyslet se nad tím, zda toto není jen předstupeň hlubší změny života a smýšlení, které nás čeká.
Přála bych všem, aby měli pokojné jaro, aby tato doba brzy skončila a abychom se mohli vrátit k osobním setkáním. To je to, co mi nyní nejvíc chybí. Určitě po nějakou dobu oželíme to, že nemůžeme třeba do kavárny, ale to, že se nevidíme s člověkem tváří v tvář, to chybí. Na druhou stranu dává tato doba možnost více přemýšlet třeba právě o lidech, které teď nevídáme.
KAM DÁL: Vlastimil Brodský život ukončil sám. Třetí osudovou lásku ztratil při natáčení Noci na Karlštejně
