New York nebo Neapol, jež se "pyšní" místy, kam člověk nesmí vkročit, to sice není, přesto ale i v Praze nalezneme mnoho oblastí, kde se necítíme zrovna bezpečně.
V šesti dílech našeho seriálu proto navštívíme ty nejtemnější části metropole, kam sami jít v noci rozhodně nechcete, a zažijeme zde opravdu nezapomenutelné a bohužel i velmi krušné chvíle.
Staromák s orlojem to zrovna není, ale přesto se zastávka autobusu č. 150, která je vlastně vstupní bránou do této lokality, od ostatních v Praze příliš neliší. Bohdalec je totiž čtvrť jako každá jiná.
Přesně v pravé poledne všedního dne plná aut, lidí spěchajících proto, aby nakonec museli někde nebo na něco čekat, a samozřejmě nepříliš přitažlivá na pohled. Prostě místo, které slouží jako nocležna, ale zároveň i jako vstupní brána vedoucí do trochu jiné dimenze.
Konec světa? Ne, centrum Prahy!
Nic tomu však nenasvědčuje, když se po vystoupení ze zmíněného busu vydáme ulicí Nad Vršovskou horou směrem na východ. Moderní benzínka, spousta parkovišť a vysoké domy lemující silnici, prostě klidnější lokalita v jinak rušném velkoměstě. To se nicméně vzápětí mění jako mávnutím kouzelného proutku. Konkrétně po přechodu mostu vedoucího přes železniční trať. Celá lokalita, vlastně srdce Prahy, se rychle mění a s tím i chuť pokračovat…
…a to nejen kvůli už neexistujícímu chodníku. Zatímco přibývá děr na silnici, mizí vlastně poslední známky civilizace, a to včetně osvětlení. V šeru, které ten den panuje, to není nic příjemného. Jakž takž uklizené ulice střídá neskutečný nepořádek, okraje vozovky lemuje vysoká tráva, kterou nikdo hodně dlouho nesekal. A podobně jsou na tom také rodinné domky a zahrádky, i když to je asi nadnesené slovo. Řada z nich připomíná spíše vybydlené chatrče.
Tajemný labyrint s nádechem hororu
Slum v Bangladéši to zrovna není, ale bezpečně se tu taky necítíme. Jediné, co uklidňuje a znervózňuje zároveň, jsou v podstatě liduprázdné ulice. Nebo spíš léty udusané stezky? Celá nouzová kolonie byla postavena už za první republiky a od té doby se tu nic nezměnilo. Již před sto lety sem přišli chudí dělníci, řemeslníci nebo tovaryši spolu s rodinami, aby hákovali za pár haléřů v místních fabrikách. Bohužel neměli ani na skromné bydlení, a tak vzniklo toto.
Největší rozkvět zažila osada ve 30. letech, kdy se zde nacházelo na 400 domků, obchody, holič a dokonce také lékař. Poté, co se však začalo s výstavbou sídlišť, lidé odcházeli za lepším a život Na Slatinách začal skomírat.
Docela rozlehlý slepenec domků postavený ze všeho možného. Nejen dřevo nebo cihly. Kdo se pořádně podívá, zjistí, že nazmar nepřišla ani hlína, staré plechy, železniční pražce. Navíc, ty evidentně patřily mezi oblíbený materiál. Chatek je tu z nich hned několik. Právě u jedné, hned vedle trati, narážíme na starší pár důchodců. Malou chvilku se pozorujeme, do toho štěkají jejich psi a na druhé straně železnice nás se zaujetím pozoruje skupinka dělníků.
Nové silnice a chodníky? Nechceme
„Na co tu fotíte,“ začíná žena dialog, „to i vás posílá magistrát, nebo jste od těch developerů,“ pokračuje rázně. Plot chatrný, psi nepříjemně dorážejí. Rychle proto vysvětlujeme, že nejsme ani jedno. Máme jen zájem si celé místo prohlédnout a udělat snímky. „Jo, naši chatku si klidně vyfoťte, ale nás ne,“ utíná rázně přesvědčování, zda nechce být hvězdou internetového magazínu. Úvod nás ale zaujal, a tak se hned tážeme na úřad a zájemce o pozemky.
Na to se nám dostává odpovědi, že parcela patří dráze, a tak se neví, jak dlouho zde domek vůbec vydrží. To, jak se zjistí později, je hlavní téma většiny místních. A na dotaz, jestli by přivítali renovaci lokality, nové chodníky a silnice, ujištění, že ne. „Co bychom tu také později dělali. Nám se líbí hlavně to, že je to tu jako vesnice ve městě, ta atmosféra.“ A lepší komunikace? „To sem jen přitáhne další Pražáky a bude z toho korzo. Nic takového.“
Přežije poslední dělnická kolonie?
Avšak ne každá setkání jsou tak příjemná. Procházku bludištěm cest bez názvů, protože jediná ulice je vlastně jen ta Na Slatinách, přeruší řev. Jde o místní opilce, možná bezdomovce nebo narkomany. Avšak podle některých, co tu žijí, nic nenormálního. Už si zkrátka zvykli. Nejen na squattery, kteří často obsadí a nakonec i zapálí na pohled prázdné chatky. Také třeba na to, že chybí krám, hospoda, cokoliv. Ne každému ale toto hororové místo přijde nepříjemné.
„Že bych se tu večer necítila bezpečně? To ani omylem. Vždyť i v noci dodnes spím u otevřených dveří,“ vyvrací domněnky starší paní venčící psa. Dříve tady bydlela celoročně, ale nyní je vše jinak. Za klidem sem dojíždí až z východu Čech a co jí ke štěstí chybí nejvíc? „Hlavně voda a elektřina. Mít tu tohle, tak jsem tu bez problému nastálo,“ dodává s tím, že občas si tady ale někdo postaví dokonce i nový dům. Nejistota, co přijde, nicméně přetrvává.
Neskončí celá lokalita jako nedaleká obecná škola? Kulisy, které si zahrály ve známém filmu, totiž nedávno lehly popelem a dnes je od okolí odděluje vysoký plot. A co na to místní? Stále slyšíme, že se to tu má zbourat, i proto nikdo nechce investovat,“ shodují se. Taktéž ale doufají, že když nouzovou kolonii Na Slatinách nezničil žádný režim, ani ten nacistický nebo komunistický, přežije tato oáza klidu a zároveň skanzen chudoby v srdci Prahy i ten dnešní.
