Svět se žene kupředu a všemožným vychytávkám a usnadňování elementárních lidských činností se nemůžeme ubránit. Samořídicích aut začne v budoucnu na vozovkách všude po světě přibývat, nicméně možná trochu později, než se ještě před lety očekávalo. To ale bezesporu nemusí být na škodu. Stále totiž žijeme ve světě lidí a měli bychom si hodně dobře rozmyslet, zda chceme, aby stroje převzaly kontrolu nad silnicemi.
Statistiky hovoří jasně
Na druhou stranu je nutno si otevřeně říci, že pokud někdo kritizuje autonomní řízení, pak je vlastně tak trochu pro vraždy. Z výzkumů je totiž patrné, že hned 94 % automobilových nehod je způsobeno chybou řidiče a z toho hned 41 % díky jeho špatnému úsudku, tedy neschopností předvídat, že se blíží kolize. Pokud by se nám tento nedostatek podařilo odstranit, pak bychom mohli zachránit stovky tisíc životů.
To navíc není ani zdaleka vše. Můžeme také řídit příliš rychle, upadnout do mikrospánku nebo také záměrně nectít předpisy, a tím tak trochu nehodu přivolat. Když na chvíli uvěříme tomu, že autonomní vozy podobné chyby odstraní, pak se počet zachráněných lidských životů ještě zvýší. Dosavadní data to navíc potvrzují. Je ale třeba brát na zřetel, že lidé všechny nehody nehlásí, naopak u samořídicích vozů se zkoumá naprosto každá nehoda. Vždy jde ale také o nové vozy, které jsou často testovány v amerických městech s přehledným systém ulic a teplém klimatu.
Samořízené nebo autonomní vozidlo je motorové vozidlo, které ke svému provozu nepotřebuje řidiče a orientuje se zcela za pomoci počítačových systémů, které detekují okolí vozidla a určují jeho trasu.
Zkusme jim věřit
Pokud chceme větší bezpečí na silnicích a dát šanci autonomním vozům, musíme tomu celému začít sami věřit. Zajímavé jsou statistiky z roku 2016, kdy na každých 100 milionů ujetých kilometrů bylo asi 1,8 smrtících nehod. Největší testovací programy společnosti Uber a Waymo zatím představují asi 8 milionů ujetých mil a již tu je jedna smrtelná nehoda. K tomu všemu se přidává problém s určením viny za nehodu. Pokud za to mohla ona žena, pak se autonomních vozů a jejich testů možná ani celý případ nedotkne.
Pak jsou tu i etické otázky. Je totiž třeba zamyslet se nad tím, jak moc bezpečnou jízdu je již možné považovat za dostatečně bezpečnou a kdy se vlastně takovou stává. Pokud by totiž samořídicí vozy jezdily příliš pomalu, mohlo by docházet k brzdění dopravy a následně k jejich odmítnutí. Pokud by vše bylo naopak, pak by nebyl splněn samotný předpoklad větší bezpečnosti vozů. Mohla by pak vůbec nějaká automobilka záměrně vyrábět a prodávat rychlejší vozy s vědomím, že je jejich bezpečnost nižší, než tomu je u konkurenčních firem?
Zajímavé je také se zamyslet nad firmou Uber. V jejím zájmu totiž není nic jiného než maximalizace počtu přepravních jízd. Byl by tudíž pro to, aby auta jezdila znatelně pomaleji v době, kdy bude snížená viditelnost?
Firmy se obecně předhánějí v ujišťování, že bezpečnost je pro na prvním místě. Spotřebitel už si ale v tomto ohledu tak jistý být nemůže. Zajímavé výsledky přinesl průzkum Pew Research z roku 2017. Z něho vyplývá, že 56 % Američanů by si do samořídicích vozů jednoduše nesedlo. Důvodem je to, že mu jednoduše nedůvěřují. Dalších 9 % se zase kasalo tím, že jednoduše milují řízení. Drtivá většina dotazovaných ale tvrdila, že většina z tázaných cítí, že automatizace bude rozšiřovat propast mezi bohatými a chudými.
Určitě by bylo nejlepší si na začátku uvědomit, co vlastně od autonomního řízení chceme. Zda nás nebaví řídit, chceme si sednout do auta a nechat tu práci na něm. A nebo si samořídicí auta pustit do života pouze v některých případech. Třeba jako taxíky, dopravní prostředky pro starší či hendikepované nebo pro rozvoz zboží. Jednoduše všeho s mírou a s použitím selského rozumu.
