Nějak bylo, nějak bude. O tom žádná. Současným trendem je však takzvaný upcycling, který přemění odpad v nové materiály či výrobky. Ale cesta k tomuto pokroku byla hodně dlouhá. Nutno sebekriticky přiznat, že mnohokrát v minulosti jsme jako lidstvo napáchali spíš více škody než užitku.
Pravěký odpad byl z přírodních materiálů
Odpady produkovali už lidé v pravěku, většina vyprodukovaného materiálu však pocházela z přírodních látek, které se snadno rozložily i v přírodě. Díky šetrnosti se pravěkým lidem dařilo zužitkovat ze všeho maximum. Po ulovení mamuta tak kromě masa využili i kosti, kly a kůži. Materiál používali k výrobě příbytků, oblečení, šperků nebo různých pomůcek pro práci.
Systematická recyklace pak byla u našich předků vypozorována archeologickými nálezy v době střední a mladší doby bronzové, přibližně před třemi tisíci lety. Organizovaným sběrem byly totiž sbírány nepotřebné a poškozené předměty z bronzu, které byly určeny k přetavení a dalšímu využití.
Ve starověku měli důmyslný systém
S větším množstvím odpadu se lidé začali potýkat ve starověku, kdy se obyvatelstvo soustředilo do větších sídel, kde se také více hromadil odpad. Ve starém Řecku a Římě byly pro nakládání s odpady zřízeny úklidové služby, které často tvořili váleční zajatci a otroci. V té době již existovala funkční kanalizace a ve městech se čas od času prováděl generální úklid.
Veškerý odpad se však vyvážel do obřích jam za města. Vznikaly tak první rozsáhlejší skládky. Vzhledem k tomu, že častým výrobním materiálem bylo v antickém Římě sklo, kterého bylo nedostatek, recyklace se v tomto období týkala zejména skleněných výrobků. To potvrzují i odborné výzkumy univerzity v Sheffieldu, podle kterých vznikaly v antické Anglii nové výrobky tavením starých střepů.
Ve středověku se odpad hromadil, přinášel mnoho nemocí
Středověká společnost začala více kumulovat odpad. Nové materiály se nedokázaly tak rychle rozkládat a hromadily se v ulicích. Velké množství odpadků pak lákalo hmyz, ptáky nebo hlodavce, což přinášelo do měst nejrůznější nemoci včetně moru, cholery nebo lepry. V důsledku špatné hygieny pak umíralo mnoho lidí.
Kromě odpadků se do životního prostřední začaly šířit také různé chemické látky, které se využívaly v nově vznikajících řemeslných dílnách, např. v koželužnách. Zdraví lidí tak bylo ohroženo i nevalnou kvalitou vody obsahující nebezpečné látky. Po epidemiích moru dospělo mnoho měst k nutnosti odvážet odpad z center. Například Hamburk začal s odvozem odpadů už okolo roku 1600.
Průmyslová revoluce změnila přístup k odpadu
S průmyslovou revolucí přišla také nutnost ukládat odpad do nádob. Například v Paříži vyšlo v březnu 1884 nařízení, které určovalo, do jakých nádob mají lidé odpad vyhazovat. Současně také ukládalo povinnost třídit odpad na komunální, střepy skla, keramiky a porcelánu a zvlášť skořápky mušlí a ústřic.
Pro pevné odpady se začaly tvořit skládky, pro splašky se budovala kanalizace. Kapacita skládek však nebyla nekonečná a už ke konci 19. století se začaly objevovat problémy s jejich přeplněností. Mnoho měst tak začalo zavádět spalování odpadů. Systémové spalování odpadu zavedli v Londýně již v roce 1870 a v roce 1892 v Bruselu. První spalovnu v Čechách postavili v Brně v roce 1905, v Praze potom v roce 1933.
A co 21. století?
Období 21. století je charakteristické rychlým rozvojem společnosti a technologií, s čímž souvisí vysoká spotřeba materiálů a s tím spjatý významný nárůst odpadu. Jedním z nejrychleji rostoucích je vyprodukované množství elektroodpadu.
Dle statistik se ho u nás ročně vyprodukuje více než 14 kg na osobu. Ve vyspělých státech Evropy roste podíl elektroodpadu až trojnásobně rychleji než ostatní odpad. Vzhledem k tomu, že zdroje primárních surovin postupně ubývají, lidé v současnosti zaměřují svou pozornost na materiálové využití odpadu.
