David Lagercrantz začínal jako kriminální zpravodaj regionálních novin. První román vydal v roce 2001, ale čeští čtenáři se s ním mohli seznámit až v roce 2011, kdy byla do češtiny přeložena jeho monografie o Zlatanu Ibrahimovičovi.
To však lákalo spíš jméno fotbalového giganta na obálce než sepisovatel jeho příběhu, jehož jméno mnohý čtenář pominul. A tak jsme se nad tím, kdo je David Lagercrantz, pořádně pozastavovali až v roce 2015. Opět to však bylo v souvislosti s jinou celebritou. A to je výhradní zdroj většiny kritických ostnů této recenze.
Znovuoživení nesmrtelné ságy
V roce 2015 totiž David Lagercrantz spojil síly s předčasně zesnulým Stiegem Larssonem. Ten se celosvětově proslavil třemi díly kultovní detektivní ságy Milenium. A Lagercrantz napsal pokračování, které se samozřejmě okamžitě po vydání stalo bestsellerem.
Je však otázka, nakolik se o to zasloužil Lagercrantz a nakolik věhlas třech dílů jeho předchůdce. Odpovědět s jistotou samozřejmě nelze. Ale mohli jsme se před dvěma lety alespoň pokusit zodpovědět, zda Lagercrantz napsal knihu, které by měli čtenáři věnovat pozornost.
A podobnou otázku si můžeme klást znovu. Protože letos vyšel pátý díl série Milenium, druhý, jehož autorem není Stieg Larsson. Román se jmenuje Muž, který hledal svůj stín. A na začátek lze prohlásit, že kvalit třech románů Larssonových nedosahuje. Stejně jako kniha předešlá.
Oportunismus na druhou?
Kniha je opět vystavena na postavách Mikaela Blomkvista, investigativního žurnalisty, jenž rád balancuje na hranicích novinářských pravomocí, a Lisbeth Salanderové, pro kterou jsou jakékoliv sociální hranice něčím naprosto bezvýznamným. A opět zde sledujeme několik více či méně detektivních příběhů, které se postupně přibližují a přibližují. Tak jako Larsson ani Lagercrantz nestaví pouze na chytlavém příběhu, ale snaží se do něj zakomponovat i něco ze soudobé sociální problematiky. Jenomže…
Právě ve chvílích, které na nás nejspíš mají dýchnout jako společenská kritika, se totiž ukazuje to, co se asi nejvíc sype na Lagercrantzovu hlavu. Oportunismus. Když před dvěma lety přišel s pokračováním slavné série, čtenáři se rozdělili na dva tábory. Na ty, kteří bývalého novináře oslavovali, protože se mohli dozvědět, co bude s Lisbeth dál. A na ty, kteří Lagercrantzovi vyčítali, že se chce pouze přiživit na slávě někoho jiného.
Podle toho, co knihou trochu schematicky prostupuje, se zdá, jako kdyby šel Lagercrantz bezděčně naproti těm druhým.
Fária, která se stane takovou Lisbethinou schovankou, je z muslimské rodiny, z čehož pramení všechny její problémy. Protože zatímco její bratři jsou ortodoxní islamisti, ona se zamiluje a chce opustit domov. Právě motiv radikálního islamismu působí jako něco, čím chce Lagercratz přitažlivost knihy ještě zvýšit. Nedá se říci, že na úkor čtivosti, ale rozhodně není téma podrobeno jakémukoliv zkoumání, je spíš ploše podáno, přičemž je využit jeho nechvalný statut z posledních let.
Obložené chleby a káva
Postavy jsou zde spíš zhuštěným výplodem svých určujících vlastností než lidmi. Zatímco Larsson při charakteristice postav působivě pracoval s něčím tak literárně nepůsobivým, jako je stereotyp (kdo četl první tři díly, jistě nezapomněl na neustále se opakující zapíjení obložených chlebů kávou), Lagercratz vytvořil nezničitelné roboty, kteří jdou z akce do akce, aniž by je mohlo cokoli ohrozit. Subtilní Lisbeth například od jednoho z Fáriiných bratrů schytá několik ran pěstí a je přitom schopna nahrávat si rozlíceného muslima na mobil.
Není vyloučené, že mnoho nedostatků knihy by bylo možné přejít, kdyby se nejednalo o pokračování něčeho tak významného, čím je Larssonova sága. Lze namítnout, že takové vybočené hodnocení je nespravedlivé. Jenomže kdybychom měli k Lagercratzově knize přistupovat s čistým štítem, nemohla by se hlásit k Miléniu. A nutno říci, že bychom si jí v záplavě titulů onálepkovaných jako severské krimi nejspíš ani nevšimli.
