Mladí a neklidní. Tento název seriálu z devadesátých let by se klidně – s troškou nadsázky – dal použít k rozboru psychických poruch v dospívání. Skutečnost ale není zrovna humorná, a tak je potřeba dívat se na pubertu svých potomků s vážností.
„Výsměch rodičů vůči jejich dětem je toxickou látkou, která může způsobit klidně i celoživotní následky,“ říká psycholožka Valerie Pokorná. Podle teorie známého psychologa Erika Eriksona je období dospívání vlastně krizí identity. Co tento termín znamená a čím vším si mohou děti, které se mění v dospělé, procházet?
Na vlastní nohy
„Budovat vlastní identitu je někdy celoživotní úkol a v dospívání hraje podobná krize jeden z rozhodujících faktorů ve vývoji vlastní osobnosti,“ vysvětluje odbornice. Podle zmíněné teorie psychologa Erika Eriksona se potomek do této doby hodnotil pouze pohledem rodičů a jiných autorit. „Tento pohled právě během dospívání popírá a hledá poprvé cestu sám k sobě,“ uvažuje Pokorná.
Podle ní se jedná o proces sebepoznání a sebepřijetí. „Mladý člověk si tak formuje názory, vlastní hodnoty a obecně řečeno hledá své místo na světě. S tím souvisí zcela logicky také vzdor vůči rodičům. Dospívající už nebere názor starších jako memento, ale začíná polemizovat a představuje vlastní pohled na věc.“
Krize spojená s filozofováním a přemýšlením nad světem je podle Pokorné velmi důležitá. „Zároveň je nutné dodat, že je to velmi individuální a během tohoto procesu psychického dospívání může přijít mnoho negativních důsledků,“ vysvětluje Valerie Pokorná. Dítě se tak podle ní staví na vlastní nohy, ale o to více je pod tlakem těžkého a nevyzpytatelného světa, který přináší i značné nepříjemnosti. Vůči jakým psychickým problémům jsou dospívající nejcitlivější?
Žádné změny?
Zní to možná paradoxně, ale jedním z hlavních indikátorů toho, že dítě prochází dospíváním s problémy, je podle psycholožky fakt, že se neprojevují žádné změny. „Pokud se vůči rodičům či jiné autoritě nikterak nevymezuje, neřeší svůj vnitřní svět a nevyhledává kontakt mezi svými vrstevníky, něco není v pořádku.“
Dítě v podobném případě neprochází procesem separace a narušuje se jeho přirozený vývoj. „Problém vzniká pravděpodobně tím, že se dospívající stydí za to, co cítí. Nepřispívá tomu ani sebemenší projev ponižování, ať už od dospělých, nebo vrstevníků. Dítě se tak uzavírá do sebe, což je podhoubí k psychickým problémům, jako jsou sebepoškozování a deprese. Další příčinou mohou být příliš vysoké nároky ze strany okolí. V tomto případě se dítě dostává pod velký tlak a vlastní osobnost hodnotí na základě vnějších faktorů, a nikoli podle vlastních tužeb a vlastní identity.“
Dalším signálem, který je nutno brát vážně, jsou podle Pokorné konflikty, které přerůstají všem členům rodiny přes hlavu. „Dospívající tak vede konstantní válku a zároveň se projevuje agresivně vůči svému okolí. Dítě nerespektuje pravidla a rodičům nedává šanci, aby situaci drželi pod kontrolou.“
Znovu se však jedná o individuální proces, ale většinou se agresivní chování přejímá od rodičů, protože dítě je zvyklé, že se na konfliktní situace reaguje vznětlivě. „Ať už se dítě projevuje introvertně, nebo naopak extrémně negativně až nezvladatelně, vždy je dobré podobné chování nepřecházet, ale naslouchat, dávat prostor dítěti ke kreativitě. V důsledku to totiž vede k těžkým problémům, které mohou ovlivnit celý jeho život.“
Zdroje: redakce, Eriksonova teorie osobnosti, psycholožka Valerie Pokorná
KAM DÁL: Za migrénu může i naše strava. Lékař radí, čeho se vyvarovat, a jaké jídlo naopak pomáhá.
