Vyrůstali bez kontaktu s lidskou společností. Osvojili si chování, stravovací návyky i fyzickou sílu zvířat, která je vychovala, a dokázali se s nimi dokonale sžít. Když je lidé nakonec chytili a navrátili do své společnosti, většinou se jí nedokázali přizpůsobit. Po jejich zvířecí rodině a divokém životu se jim bezmezně stýskalo. Osudy „vlčích dětí“ ukazují, že naše pouto ke zvířecí říši může být daleko bližší, než si připouštíme. Některé případy jsou opravdu neuvěřitelné.
Zachránili ho pštrosi
Návrat mezi lidi se ještě docela podařil „pštrosímu chlapci“ Hadarovi. Jak později sám vyprávěl, ztratil se své rodině v severní Africe ve věku kolem dvou let. Po třech dnech putování v divočině narazil na pštrosí hnízdo, v němž se právě líhla mláďata. Zůstal s nimi, dokud si na něj nezvykli, a pak s nimi žil asi deset let.
Naučil se krmit se trávou a vyrovnat se ptákům v běhu. V noci ho chránili dva dospělí pštrosi, kteří nad ním roztáhli ochranné křídlo. Jednou se na planině objevila skupina mužů, kteří lovili pštrosy. Chlapec i jeho zvířecí rodina jim po dlouhé hodiny utíkali, ale nakonec lovci chlapce svázali a odevzdali ho jeho rodině.
Šťastný pštrosí tanec
Chlapci trvalo dlouho, než se znovu naučil lidským způsobům, a po svém pštrosím životě stále tesknil. Ale návrat se zdařil. Později se dokonce oženil a měl děti.
Tento příběh byl na Sahaře dobře známý a jeden místní vypravěč ho v roce 2000 pověděl švédské spisovatelce Monice Zak. Ta jej publikovala v jednom časopise, aniž by věřila, že je pravdivý. Když článek vyšel, pozvali si ji zástupci organizace saharských uprchlíků do Stockholmu. Byli vděční, že napsala o Hadarovi. Autorka v článku vzpomíná, jak jí jeden z nich řekl: „Teď je mrtvý. Byl to jeho syn, kdo ti ten příběh řekl?“ – „Cože?“ zeptala se spisovatelka ohromeně. „Ten příběh je skutečný?“ – „Ano,“ řekli oba muži přesvědčeně. „Cožpak jsi neviděla děti uprchlíků tančit pštrosí tanec? Když se Hadara vrátil, aby žil s lidmi, naučil všechny tančit tanec pštrosů, protože ti ho tančí vždy, když jsou šťastní.“
Poté začali oba muži tančit Hadarův pštrosí tanec, mávali rukama a natahovali šíje mezi stoly a počítači své kanceláře.
Objev chlapce s krokodýlí kůží
Ještě nepravděpodobněji zní příběh obojživelného chlapce Ramchandry, kterého nejspíš vychovali krokodýli. A přece i tento případ je zdokumentován. Poprvé byl nahlášen v roce 1973.
Jak uvádí The Fortean Atheist, tehdy se v Indii jeden místní kněz procházel podél řeky a náhle ve vodě spatřil tvora podobného člověku. Popsal ho jako chlapce s tmavou, zelenočernou kůží. Pozoroval ho, jak se ponořil do vody, chytil rybu, syrovou ji snědl, pak si lehl a nechal se odnést po proudu. Jeden z vesničanů později potvrdil, že viděl podobné stvoření.
Tvrdí se, že řeku neopouštěl. Lidé mu nechávali na břehu dárky s jídlem a obojživelný chlapec se jich přestával bát. Stovky diváků jej chodily pozorovat, jak si bere jídlo, potápí se pro ryby nebo žvýká zelenou listovou zeleninu. Zprávy o něm se zakrátko objevily v novinách.
Když pudy zavelí…
Bohužel Ramchandru nakonec potkal tragický konec. V roce 1982 z nějakého důvodu ztratil přízeň a lidé se obrátili proti němu. Vesničané ho s pomocí dvou policistů zajali. Rybímu chlapci se podařilo utéct a doplaval do jiné vesnice, kde polekal místní ženu. Ta na něj vylila hrnec s vařící vodou. Ramchandra se vrátil do vody. Příští den nalezli jeho mrtvé tělo – opařené a okousané rybami.
Historik Dash spekuluje, že ho k ženě přivedla vzrůstající sexuální přitažlivost. Společenské konvence při namlouvání opačného pohlaví samozřejmě nemohl znát, takže není divu, že paní vyděsil.
Tak jako v mnoha podobných případech i Ramchandra býval nejšťastnější, když mohl žít volně v přírodě a co nejdál od všech civilizovaných lidí.
Zdroje: RICKARD Bob a John MICHELL. Unexplained Phenomena. „Feral Child“.
KAM DÁL: Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další.
