„Živě si to pamatuju. Byla jsem zdrogovaná. Doktor mi držel na obličeji masku s éterem a já jsem se propadala do bezvědomí…
Nemocniční plášť mi vyhrnuli nad pás, takže odhaloval mé intimní partie. Vzpomínám si, jak mě světlo pálilo do očí a nemohla jsem křičet ani plakat…
Ještě teď na ty fotky myslím. Kdo je viděl? Jsou ještě někde v oběhu? Když zapnu zprávy a slyším o pedofilních kruzích a nalezených snímcích, říkám si: Byly mezi nimi i ty moje fotky?“
Toto jsou některé z děsivých vzpomínek Barbary O’Hare, která byla v roce 1971 ve věku dvanácti let osm měsíců pacientkou nemocnice Aston Hall v Derbyshire. Když Barbara, tehdy již babička žijící v Liverpoolu, vydala v roce 2017 svou autobiografii The Hospital, spíše než věrohodné vzpomínky kniha připomínala bizarní horor s konspiračními prvky. O tom, co se v nemocnici dělo, se po celá 50.–70. léta pouze spekulovalo. Podle autorčina svědectví byly dívky v této psychiatrické léčebně denně omamovány drogami, píchali jim vysoké dávky léků, byly podrobovány experimentům se „sérem pravdy“, které používají vojáci za války, byly odhalené foceny pro pedofily a možná i znásilňovány lékařem, který jim tvrdil, že vše se děje pro jejich dobro. Kolovaly i divoké zvěsti o tom, že děti byly zabity, když se „léčba“ nepovedla.
To vše se odehrávalo v nemocnici financované NHS (národní zdravotní služba) a pod vedením významného lékaře Kennetha Milnera, který pracoval pro ministerstvo vnitra a jehož vliv sahal do nejvyšších společenských pater. Dospělí – zdravotní sestry, sociální pracovníci, a dokonce i vlastní otec dítěte – byli bezmocní a možná se i vědomě na tomto šokujícím zneužívání podíleli.
Příběh „špinavé holky“
Život se s Barbarou nemazlil. Matka, která patřila ke kočujícím irským cikánům, ji opustila v 11 měsících. Otec, který pracoval na ropných vrtech a později jako kamioňák, její výchovu nezvládal. Okolí včetně otce dívku odmala nazývalo „špinavou cigoškou“, i když se svou pletí a zrzavými vlasy nijak nepodobala romskému etniku. Jednou, aby se svému otci zavděčila, si drhla své tělíčko kartáčem tak dlouho, až z ní tekla krev. „Podívej tati, to cikánství ze mě vytéká ven,“ pochlubila se.
Barbařina první pěstounka, žena jménem Edna, byla krutá a hrubá. Když se od ní v devíti letech pokusila utéct, otec ji umístil do dětského domova. Tehdy byla Barbara posedlá hledáním své matky. Ve svých třinácti ji konečně nalezla v jednom cikánském táboře za městem, ale nebyla to šťastná událost. Poznala, že matka je navenek afektovaná, ale uvnitř chladná žena. Barbara jí zjevně nikdy neodpustila. Svého otce naopak neodsuzuje: „Snažil se, jak nejlépe uměl, ale prostě to nezvládl.“
Tajemný doktor
Hledání matky bylo jedním z důvodů, proč z dětských ústavů neustále utíkala. Považovali ji za obtížně zvladatelnou, a tak ji v jedenácti letech poslali do detenčního centra pro problémové děti. Tam jí řekli, že za ní přijde „velmi důležitá osoba“. A tak se ocitla v přítomnosti šedovlasého muže v tvídovém saku, který „vypadal spíš jako učitel zeměpisu než jako lékař“. Doktor Milner vzal Barbaru za ruce, když se jí představoval, a pak udělal něco zvláštního. „Začal je hladit,“ říká. „Vzpomínám si, že jsem se cítila trapně, protože to bylo zvláštní, docela intimní.“ Mluvil k ní autoritativním hlasem. Říkal jí „ty chudáčku“ a konstatoval, že dívka si očividně kouše nehty. „Zřejmě trpíš na nervy,“ tvrdil dále. „Chtěla bys jít do nemocnice? Postarají se tam o tebe.“ Dívka to považovala za zvláštní, protože věděla, stejně jako doktor, že ničím netrpí. Nehty si nikdy nekousala, ale neodvážila se odporovat. Souhlasila s jeho nabídkou. Představovala si totiž, že v nemocnici bude mít větší svobodu. Nato doktor vytáhl lahvičku s léky: „Chci abys brala dvě tabletky třikrát denně.“
Varovná předtucha a zlověstné ticho
A tak se zanedlouho ocitla před budovou s nápisem „Aston Hall Mental Hospital“. Srdce jí začalo prudce bušit, když si uvědomila, že ji zavezli na psychiatrii. Instinkt jí velel utéct, ale bylo pozdě. Prošli vstupní halou. Barbaru zarazilo zvláštní ticho. Opravdu neobvyklé pro dětskou nemocnici. A pak se ocitla před doktorem Milnerem, který suše poznamenal k sestře: „Žádná svačina. Dnes v noci bude léčení.“ Přivedli ji do společenské místnosti. Kromě herců z obrazovky se zde neozýval žádný hlas, žádná z dívek si jí nevšímala. Barbaře přešel mráz po zádech. Cítila, že je tu něco hodně špatně. Sestra ji donutila spolknout lžíci hustého hnědého sirupu. Byla po něm hrozně ospalá. Ani si nepamatovala, jak upadla do dřímoty. Nějaká jiná sestra jí zatřásla ramenem: „Vstávej, doktor je připraven.“
Trpká pachuť „séra pravdy“
Přivedla dívku do koupelny. Když si svlékala svršek, sestra se při pohledu na její plochou hruď pobaveně zeptala: „Proč nosíš podprsenku?“ – „Protože nechci, aby si mě dobírali.“ Bylo zvláštní, jak jí tato pravdivá slova bezděčně vyšla z úst, jako by zcela ztratila schopnost filtrovat pravdu, chránit své soukromí třebas i lhaním. Sestra ji oblékla do staré šedé nemocniční kazajky, kterou vzadu zavázala. Přiměla ji sednout si na lůžko a pevně jí svázala ruce. Píchla jí injekci. Barbaře žílami prošel chlad a spadla zpět na postel. Zaslechla, jak sestra mluví k doktoru Milnerovi: „V pořádku, je vaše.“ Doktor si z polštářů vytvořil jakési lůžko a lehl si vedle ní. Ucítila, že jí nasazuje jakousi drátěnou masku na tvář. Nad její ústa umístil něco bílého, cítila, že ji do úst kape tekutina odporné chuti. Kap, kap, kap. Upadla do bezvědomí – vše jí náhle ztemnělo. Milner jí kladl různé otázky: „Jak se jmenuješ? Kolik ti je let?“ Vždy, když se snažila odpovědět, její hlas jako by utopily další kapky nalévané do masky.
Pak přišla k sobě. Zahlédla siluetu jakéhosi muže, ale tentokrát to nebyl doktor. Před tváří měl jakýsi předmět čtvercového tvaru. Kazajku měla vytaženou nad pasem a takto odhalená ležela před mužem. Fotoaparát stále dokola zuřivě blikal. A opět ty kapky. Další otázky, ale žádný čas na odpovědi. Chemický zápach naplnil její smysly a zase upadala do bezvědomí…
Později zjistila, že jí byl aplikován amytal sodný, látka se sedativně-hypnotickými účinky, přezdívaná „sérum pravdy“.
Zlobivé holky se léčí v pekle
Večer co večer si doktor pro své zvrhlé experimenty vybíral jednu z chovanek. Všechny dívky „zákroky“ nenáviděly a bály se, že večer přijdou na řadu. Všechny sestry je ale uklidňovaly, že to, co prožívají, je naprosto normální a pro jejich dobro. „Vzpomínám si, jak mi jednou sestra řekla: ‚Byla jsi velmi zlobivá, ale doktor Milner tě z té zlobivosti vyléčí.‘ Holky se mezi sebou pořád hádaly, ale panovala tam i určitá solidarita. „Vzpomínám si, že některé starší dívky mi říkaly, že bych měla předstírat, že mám menstruaci, a pak by k ‚léčbě‘ nedošlo. Ještě jsem ani nezačala menstruovat. Ani jsem nevěděla, co to je. Ale stejně jsem si sehnala použitou vložku a nosila ji, abych se je pokusila oklamat.“
Ze spárů netvora
Barbara měla nakonec přece jen trochu štěstí. Táta si ji občas brával k sobě na víkend. Ale jejímu vyprávění o hrůzách v nemocnici nevěřil ani slovo. Hrozil jí, že když bude před jeho novou přítelkyní dál takto „kecat“, okamžitě ji zaveze zpět do špitálu. Když však u něj Barbara pobývala bez pravidelného přísunu sirupu, který dostávala v nemocnici, upadala do silných abstinenčních příznaků. Otcova přítelkyně tím byla zděšená, Barbara se jí svěřila a otec ji už na kliniku nevrátil.
Otřesná fakta potvrzena
Barbaře dlouho nikdo nevěřil. Pak ale našla spisy, které její hrůzný příběh a osudy dalších dětí dokazují. Daily Mail z 27. 7. 2018 uvedl, že předchozího dne získalo její svědectví na věrohodnosti, když byla zveřejněna dlouho očekávaná policejní zpráva o chování zvráceného doktora Kennetha Milnera. Dalších 142 svědeckých výpovědí obsahovalo podobná tvrzení. Deník cituje i Barbařina slova: „Doktor Milner si hrál s našimi těly a myslí. Když vezmete v úvahu, jak dlouho tam byl, zneužil tisíce lidí.“
Podle nepotvrzených zpráv si doktor Milner jako hosta do nemocnice zval i nejaktivnějšího britského pedofila jménem Jim Savile. Savile měl od roku 1968 neomezený přístup do této zabezpečené nemocnice, a dokonce i vlastní klíče. Zneužil zde deset obětí, z toho dvě opakovaně.
Situací se nakonec zabýval parlament. Tehdejší premiér David Cameron souhlasil s tím, že musí proběhnout vyšetřování. Zpráva zveřejněná v červenci 2018 zmínila obvinění ze zneužívání v nemocnici v 60. a 70. letech 20. století. V prosinci 2020 se jménem vlády omluvil státní tajemník pro zdravotnictví Matt Hancock. Nemocnice byla uzavřena kolem roku 1993 a v nedávné době byla budova obnovena, renovována a přeměněna na byty.
Z extrému do extrému
Když jsem žil v Anglii, přečetl jsem více knih, v nichž neznámí autoři vzpomínají na své kruté dětství. Stále se v nich opakoval šokující fakt, že dětským obětem nikdo nevěřil, nikdo je nebral vážně, okolí i úřady naprosto ignorovaly zcela jasné signály a projevy chování, kterými děti křičely o pomoc, a tak byly dlouhodobě vydávány napospas dospělým trýznitelům. Myslím, že dnešní trend přehnané ochrany dětí, jejich odebírání rodičům za pouhé podezření a sankcionování i neškodných projevů autoritativní výchovy představuje přepjatou odpověď na předchozí neblahou dobu.
Zdroj: The Hospital, Daily Mail
KAM DÁL: Britské chudobince: Nemajetní bývali pronásledováni z místa na místo
