Modelaříte už od dětství, kolik modelů jste za tu dobu slepili?
ZS: Přesně to spočítané nemám, je toho opravdu hodně. Jsou to převážně modely Formule 1, těch je kolem 170, pak architektura a další modely, které se mi zkrátka líbí, jako jsou třeba letadla.
JT: Přesně nevím, to snad nejde spočítat. Lepím 34 let, vedu kroužek - opravdu to nejde vyjmenovat.
Předpokládám, že žádný ze svých modelů nechcete vyhodit. Kde ty stovky výrobků máte? A jak se na to dívá vaše rodina?
JT: Modely jsem měl doma, ale jen do té doby, než jsem si pořídil rodinu. Teď už to nejde, mám doma jen minimodely, které mě moc baví. Větší modely, které slepím, ale dnes už většinou dávám do školy, kde vedu modelářský kroužek. Doma bych je opravdu mít nemohl.
ZS: Mám to štěstí, že mám v bytě svoji vlastní pracovnu, kde modely mohu mít. Ale protože s nimi jezdím prakticky každý měsíc na nějakou akci, tak jsou uchovány hlavně v krabicích.
Co vám modelařina přináší, že jste u tohoto koníčku vydrželi tak dlouho?
ZS: Mně osobně to přináší relax, vypnutí mysli od každodenního všedního života, dostanu se do jiného světa, všechny starosti hodím za hlavu a dá se říct, že u toho duševně odpočívám. Je to koníček nebo spíš kůň, záliba a svým způsobem i závislost. Sednu si, začnu stříhat, ohýbat, retušovat, skládat… A když pak vidím výsledek, tak to je pro mě vnitřní pocit spokojenosti - mám radost, jak model vypadá, jak dobře jej autor navrhl.
JT: Já se na modelařinu dívám nejen ze svého pohledu, kdy mi přináší radost z té práce i z výsledku. Má to i spoustu dalších souvislostí. Člověk na to přichází postupem času. Dospělí vám třeba řeknou, že dětem začíná scházet manuální zručnost. Ruční práce přitom i podle odborníků z nejrůznějších poraden pomáhá překonávat dysfunkce, protože se propojují nervové cesty mezi hlavou a rukama, děti, které se podobnému koníčku věnují, mají rychlejší rozvoj. Je to sice možná zvláštní, ale modelařinou je možné poměrně úspěšně odstraňovat i vady řeči a podobně.
Máme děti, které například zadrhávají a pokud se věnují modelářství, pomáhá jim to v soustředění, které na mluvení potřebují. Stejně tak jde o vhodnou terapii pro děti s ADHD. Když si tyto děti umíme zaujmout, tak u toho bezvadně relaxují a pracují velmi dobře. Je to dobré i pro adiktology, tedy lidi, kteří se zabývají závislostmi, jejich léčbou a prevencí. U dětí cílíme na zručnost a představivost. Je nutné u této práce hodně přemýšlet - propojuje se zde matematika, geometrie, fantazie, výtvarná výchova… Pokud děti s modelařinou začínají třeba v první třídě, je potom vidět ve třetí nebo čtvrté třídě při základech geometrie, že se výrazně lépe orientují.
Pane Smaženko, vy jste působil jako tak zvaný zkušební modelář, co si pod tím můžeme představit?
ZS: Zkušební modelář je člověk, který pro autory vystřihovánek staví ještě nevydané modely. Jde tedy o jakési prototypy, je to svým způsobem dobrodružství. Při lepení jsem ale musel neustále pamatovat na to, že mám posuzovat, jak je model slepitelý, jestli ho zvládne sestavit kdokoliv i z nezkušených modelářů. Zkoušel jsem, jestli do sebe dobře zapadají a navazují na sebe jednotlivé díly, leckdy jsem i k modelům psal rovnou návodný text.
Po čase jsem ale zjistil, že některé chyby přestávám vnímat, že si je zkrátka automaticky opravuji. Pak jsem si ale řekl, že takto to nejde, protože to by méně zkušený modelář neudělal. Proto jsem této činnosti raději nechal. Samozřejmě šlo stále jen o koníček, nebyla to moje práce. Odměnou mi bylo to, že když vydavatel ten model vydal, dal mi jeden výtisk do archivu.
Asi nejsložitější stavbou přitom byl zámek Žleby - jeho stavba mi s přestávkami trvala dva roky, protože jsem si od stavby chtěl vždycky na chvíli odpočinout. Byla to právě jedna taková zkušební stavba před vydáním modelu pro veřejnost. Po dokončení jsem předal poznatky ze stavby autorovi, aby věděl, co by se mohlo zlepšit. Potom byl model vydán a je mezi modeláři, což mi samozřejmě dělá velkou radost.
Máte ještě tedy nějaký vysněný model, který byste chtěl jednou slepit?
ZS: Mám doma model plachetnice, která by byla snad metr dlouhá, ale mám z toho modelu obrovský respekt. Už jen právě proto, že se jedná o plachetnici a dokončovací práce, jako jsou plachty, lana a další, vyžadují poměrně hluboké znalosti, aby vše odpovídalo skutečnosti. Nevím, kde a za co která lana jsou uvázaná a podobně. Jednou se ale možná odhodlám a bude z plachetnice hezká dekorace do obýváku, pokud s tím bude manželka souhlasit…
Pane Tesaři, vy se věnujete hlavně práci s dětmi. Mají o modelářství i dnes zájem?
JT: Určitě ano, dokonce jich i poměrně hodně u tohoto koníčku zůstane poměrně dlouho. Jak jsem už říkal, je to dobrá alternativa k televizi, počítači nebo tabletu. A navíc přináší radost z povedeného modelu. Ty se dnes dají koupit v mnoha kategoriích obtížnosti, takže si vybere každý. Člověk si ale musí najít svůj směr, kterým chce jít - tedy architekturu, vojenskou nebo civilní techniku, automobily - a podle toho hledat výrobce. Dříve bylo nejrozšířenější ABC, pak Albatros a další. Dnes je mnohem víc výrobců, doba je pro toto přívětivější, ale nikdo to lidem neříká. Proto jsme tu my, abychom lidem ten směr ukázali a přivedli k modelařině i další děti, protože je to nejen hezký, ale i velmi užitečný koníček.
V rámci modelářské komunity pořádáme soutěžní výstavy, na které se ale sjíždí jen ti nejlepší, kteří se soutěže účastní, pak je ale také papírová liga nebo nesoutěžní výstavy. U dlouhodobých výstav je naším cílem tento koníček prezetovat i dalším lidem. Komunita obsahuje tisíce lidí, někteří ani nejezdí na soutěže, ale je to v desítkách tisíc lidí, kteří lepí, a já věřím, že i lepit budou.
Zdá se, že papíroví modeláři určitě nevymřou, i když se o jejich komunitě dnes příliš nemluví. Přesto ale mají svoje místo na slunci a je to dobře. Vždyť chlap, který zůstane tak trochu pořád klukem, má v životě vždycky něco navíc.
KAM DÁL: Urolog Drlík: V moči máme kamenotvorné látky. Na ledvinové kameny upozorní bolest v bedrech
