Maďarské Ikarusy, přezdívané také jako „čabajky“, pořizoval pražský dopravní podnik zejména kvůli jejich velké kapacitě a nasazoval je hlavně v oblasti nově postavených sídlišť. Tam totiž doposud nevedly žádné tramvaje, natož metro, a frekvence lidí se zde neustále navyšovala. „Kloubové Ikarusy byly schopny přepravit až o padesát procent více cestujících než autobusy klasické,“ vysvětlil vedoucí archivu Dopravního podniku hl. m. Prahy Pavel Fojtík.
Menší pohodlí i vysoká hlučnost
Kloubové „čabajky“ byly brzy nasazovány i na další linky a i zde se setkávaly s velkou oblibou. V první vlně byla tehdy zakoupena dvacítka Ikarusů a jejich počet se rok od roku navyšoval. V roce 1987 jich měl DPP hl. m. Prahy již více než tři stovky. Oblíbené v té době byly nejen v Praze, ale i v Bratislavě, kde dokonce brázdily silnice města i o více než tři roky dříve než v české metropoli.
Naopak jedním z největších mínusů autobusových legend zn. Ikarus byla jejich poměrně vysoká hlučnost či menší pohodlí pro cestující, kteří seděli. Tyto nedostatky ale byly vyváženy zejména poměrně slušnou spolehlivostí těchto vozidel. I proto jezdily v Praze více než dvacet let.
Motor vpředu, šedesátka maximum
A čím se „dlouhý“ Ikarus mohl pyšnit po technické stránce? Jistojistě nepřehlédnutelným kloubem, jenž spojoval přední a zadní část vozidla. Každý vůz měl vpředu dvě nápravy, vzadu pak jednu. Otočné byly jak první náprava, tak ta poslední. Motor pak byl uložen v přední části a dokázal „popohánět“ autobus až rychlostí více než 60 km/h. V Praze mohli cestující vídat Ikarusy především v dodnes tradiční červenobílé variantě. Výjimkou ale nebylo ani modré provedení.
Ikarusy dopravovaly v minulosti cestující nejen v Praze, ale i v celé řadě dalších měst. Jen namátkou můžeme ve středních Čechách vyzdvihnout města jako Benešov či Mladou Boleslav. Velmi dlouho pak jezdily třeba i v Plzni, Teplicích, Brně, Olomouci či Pardubicích.
Začátek konce
Jejich konec započala nejen sametová revoluce v roce 1989, ale i konkurence, jež se začala specializovat právě i na výrobu kloubových autobusů. Tou konkurencí nemohl být nikdo jiný než tuzemská Karosa, která v roce 1991 představila „harmoniky“ do města v podobě autobusů typu B 741. Poslední slavnostní jízdu tak absolvovala v Praze maďarská „čabajka“ 1. července 1999 na lince 215 z Kačerova na Libuš. Rozloučit se s ní přišlo i několik stovek cestujících.
Vůbec poslední jízdu v Česku absolvovaly legendární Ikarusy v Táboře v roce 2007, konkrétně na trase 11 z Tábora do Sezimova Ústí. Byl to opravdu velký rozdíl, dnes už jsou autobusy úplně jiné.
KAM DÁL: Jaromír Nosek přiznal, co musel během pandemie dělat. Přišel o rodinu i o práci.
