Co jsou to kasematy? V trochu volném překladu jde vlastně o temné prostory, které se stavěly v podzemí, byly samozřejmě bez oken a sloužily v první fázi k úkrytu vojska před nepřítelem. Ze stejného důvodu byly již v roce 1742 vybudovány také ty brněnské, pod tamním notoricky známým Špilberkem. Při přestavbě dříve přece jen o něco méně opevněného hradu na prakticky nedobytnou pevnost došlo i k vybudování podzemních klenutých chodeb pod valy na severní i jižní straně pevnosti, a to dokonce ve dvou patrech.
Dokonale vybavené pro přežití
Kasematy byly nejen důmyslně zajištěny, ale také vybaveny pro přežití stovek až tisíců vojáků. Zatímco část čtyř více než stometrových chodeb sloužila přímo jako nouzový úkryt pro posádku pevnosti, další prostory pak byly určeny jako sklady munice a vybavení. Vojsko ale muselo počítat i s tím, že v bezpečí podzemního krytu stráví více času, než by členové posádky chtěli. V takovém případě bylo nutné zajistit také zásobování jídlem. I na to samozřejmě stavitelé v osmnáctém století mysleli, a tak byly součástí chodeb také čtyři pece. Díky nim bylo možné přímo v kasematech upéct třeba chleba. Brněnské kasematy měly navíc dokonce i světlíky, takže do jejich útrob pronikala přece jen alespoň trocha denního světla. Pro případ, že by se vojáci museli do těchto místností schovat v zimě, byla k dispozici i kamna.
Změna na trůnu i na Špilberku
Neuplynulo ještě ani dvacet let od jejich zprovoznění, Marii Terezii mezitím na trůnu vystřídal Josef II., a kasematy už měly dostat novou roli. Místo ochrany vojenské posádky tady měli trávit dlouhé měsíce nebo i roky trestanci. Z krytu se stalo vězení, lépe řečeno to nejtěžší vězení, které se v celém širokém kraji dalo najít. Šlo dokonce o tak dobře chráněné prostory, že se sem sváželi ti největší hříšníci a mnozí zde strávili celý zbytek svého bídného života přikováni ke zdi své kobky, zcela bez vyhlídky na procházku, nebo dokonce konec trestu. Tak to bylo, i když s postupně mírnějšími podmínkami, až do třicátých let devatenáctého století, kdy se trestanci na nějakou dobu přesunuli do přece jen lepších podmínek nadzemních pater pevnosti.
Kasárna i s věznicí
Mohlo se zdát, že zvlášť neblahé období Špilberku skončilo. A když František Josef I. věznici úplně zrušil, zloději a vrazi si nejspíš hodně nahlas oddychli. Do pevnosti se znovu nastěhovali vojáci, kteří zde sice také mohli trávit svůj trest ve vojenské věznici, ale část objektu využívali také jako běžné kasárenské prostory.
Další problém – nacisté
Čas plynul celkem beze změn, ale pak přišla třicátá léta minulého století a s nimi také druhá světová válka. Do Československa vtrhli nacisté, kteří si v podobných stavbách celkem logicky libovali a nikoho se neptali, co tady mohou a nemohou dělat. Špilberk samozřejmě zabrali.
Záhada, která žádnou záhadou není
Od těch dob je v místních kasematech o jednu zdánlivou záhadu více. Stěny jedné z chodeb totiž po zhasnutí elektrického osvětlení samy světélkují. Nejde ale o žádný zázrak či kouzlo. Podle odborníků jde právě o pozůstatek z válečných let, kdy zde právě tuto část Špilberku Němci vymalovali fosforeskující barvou, která jim v případě výpadku elektřiny, například při bombardování, pomohla najít nouzovou únikovou trasu. I když tedy vlastně o žádnou velkou záhadu nejde, můžeme si domýšlet – a mnozí tak dodnes činí – že se za zdí, která tak kouzelně svítí do okolní temnoty, ukrývá třeba poklad nevyčíslitelné hodnoty.
Zdroj: spilberk, agatha, wikipedie
KAM DÁL: Panovníci se slabostí pro muže. Svého zástupce mají i Češi.
