V české společnosti v tomto ohledu nejvíce rozděluje pohled na stavby vzniklé v architektonickém stylu zvaném brutalismus či tradiční podnikatelské baroko v devadesátých letech. Češi mají spíše konzervativní přístup k architektuře, a tak je rozhodí jen sebemenší náznak moderního řešení. Ve světě se v tomto ohledu odehrávají zase jiné do očí bijící pokusy o to zaujmout tvarem, hmotou a výsledek zrovna dvakrát nenadchne. O jakých domech je řeč?
Hotel duchů
Severní Korea je doslova svět sám pro sebe. Diktátorský režim, zfanatizované davy občanů, kteří jsou odtrženi od zbytku světa. Občas se však místní totalitní vláda rozhodne udělat „světové” gesto. Jeden z příkladů něčeho podobného v hlavním městě Pchjongjangu straší dodnes.
Hotel Rhugjong, který se pne do výšky přes 300 metrů, je v podstatě děsivou kulisou z apokalyptického filmu. Tato nevkusná a megalomanská stavba totiž nebyla nikdy spuštěna do provozu. Pokud by k tomu došlo, jednalo by se o nejvyšší hotel na světě. Možná však přijde jeho chvíle. Ještě v roce 2012 se uvažovalo, že bude otevřen. Nestalo se tak. V japonském tisku se objevila spekulace, že náklady na stavbu hotelu vyšplhaly na 750 milionů dolarů.
Na odpis
V případě bostonské radnice je krásně vidět, jak se v některých případech neshodnou odborníci a veřejnost. Modernističní architekti totiž tuto stavbu obdivují. Podle nich se jedná o jeden z krásných příkladů brutalismu, který se nesl světem a neslavil úspěch jenom u nás.
Pohled veřejnosti a zaměstnanců je však poněkud jiný. Kritika hovořila o nevyhovujících pracovních podmínkách a náročnou orientací ze strany návštěvníků v celém objektu. Architektura tak sice na oko předvedla zajímavé estetické prvky, ale z domu nakonec vyprchala jeho funkce. O jeho hodnotách na povrchu však lze také vést spory. Budova byla dokonce mezi lety 2006-2008 navržena k demolici.
Krystal z Kanady
Když bylo v roce 2007 otevřeno Royal Ontario Museum, tak architekt Micheal Lee-Chin nesklidil zrovna slova chvály. Kontrast staré a nové zástavby prostě nefungoval a odvaha, se kterou se do toho pustil, v sobě neměla takového génia, jako mají například stavby Franka Gehryho. Dům, jenž vypadá jako krystal, se nekompromisně zabořil do okolního prostředí a nevypočitatelné a ostré hrany některé návštěvníky kanadského Toronta bolí do očí.
Není tak náhoda, že se tato stavba pravidelně objevuje v žebříčcích nejošklivějších staveb světa. „Ošklivá a neužitečná,” napsal v roce 2009 novinář Phillip Kennicott pro The Washington Post. Žádného architekta podobné hodnocení pravděpodobně nepoteší.
