„Stalo se to jednoho už chladného podzimního dne v roce 1988,“ vzpomíná paní Václava na chvíle, které předcházely nevšednímu zážitku. „Bydleli jsme tehdy v Praze na Smíchově ve větším bytě původně s mými rodiči a po otcově smrti s námi zůstala bydlet moje maminka, která měla bohužel již velké problémy s pamětí. Zkrátka - Alzheimerova choroba si nevybírá a i přesto, že maminka celý život pracovala jako učitelka a mozek trénovala, jak doporučují odborníci, nemoc ji stejně začala přemáhat,“ vysvětluje situaci, která předcházela jen těžko pochopitelným okamžikům.
Podoba cizího muže s otcem byla nepochopitelná
„Jela jsem toho dne z práce tramvají a ačkoliv jsem byla zamyšlená, všimla jsem si na zastávce na tehdejším náměstí Sovětských tankistů - dnes se jmenuje náměstí Kinských - muže, který mě upoutal na první pohled. Měl docela stejné oblečení, jaké nosil můj otec, levou ruku v kapse baloňáku a v pravé nezbytnou cigaretu. Na hlavě měl manžestrový klobouk ve stejné barvě jako kalhoty. To byl tatínkův zvyk od mládí, na druhou stranu v té době nebylo k sehnání moc barevného oblečení, takže kombinace nebyly tak složité,“ ponořila se paní Václava do svých vzpomínek.
"Něco" mě přimělo vystoupit
„Muž se podíval na tramvaj a já jsem ucítila zvláštní pocit. Zdálo se mi, že se dívá přímo na mě. Přimělo mě to zvednout se ze sedačky a vystoupit o stanici dřív než obvykle. Jenže než jsem se dostala ven, muž již odcházel a pomalu přecházel silnici v místech, kde byl vstup do Kinského zahrady. Cítila jsem mrazení v zádech a pořád jsem si musela opakovat, že otec zemřel a ten, který jde přede mnou, je mu jen náhodou podobný, že si jen přeji, aby to byl on a že to zkrátka není možné,“ popisuje zvláštní situaci, kterou si ale lze dobře představit.
Zamilované místo rodičů
„Dnes nechápu proč, ale vydala jsem se za mužem v šedém baloňáku po cestě zahradou k letohrádku Kinských. Přemýšlela jsem přitom o zvláštní náhodě - právě sem tak rádi před časem chodili moji rodiče na nedělní procházky. Až do poměrně vysokého věku ten zvyk dodržovali skoro každý týden, když bylo hezké počasí. Nechala jsem se unést milou vzpomínkou do té míry, že jsem na chvíli zapoměla na muže, kterého jsem vlastně sledovala. Když jsem se později rozhlédla, už jsem jen viděla, že zamířil na odbočku, která vedla do kopce,“ popsala dále paní Václava.
Vzpomínky hrají velkou roli
„Když už jsem ale byla blízko letohrádku, rozhodla jsem se, že ho obejdu, jako když jsme kdysi chodili na rodinné procházky. S trochou sentimentality jsem se vydala kolem jezírka za malý palác, kde jsme si s bratrem hrávali, zatímco rodiče sedali na lavičce a povídali si. Rodiče se měli po celý život opravdu rádi a vážili si jeden druhého, což bylo, jak jsem pochopila až později, opravdu vzácné.
Zachránila nemocnou maminku "jen" náhoda?
S takovými myšlenkami jsem prošla cestou za letohrádek a v tu chvíli se mi téměř zastavilo srdce. Na lavičce, která v té době byla už mnoho let zanedbávaná, seděla maminka. Měla na sobě jen šaty a lehký svetřík, ale nezdálo se, že by jí byla zima. Až když jsem se vzpamatovala a přišla k ní, zjistila jsem, že je úplně prokřehlá. ‘Tatínek šel jenom pro Toníka, budou tu hned,’ řekla nejistě, když mě poznala. Až po chvíli se nechala přesvědčit (nebo vlastně obelstít) myšlenkou, že šli tatínek s bratrem domů a my musíme za nimi. Oblékla jsem jí svůj plášť a dovedla ji domů. Od té doby jsem věděla, že maminku nesmíme nikdy nechat samotnou a také jsme se o ni s bratrem a našimi rodinami střídavě starali až do konce jejího života.“
Není to tak nemožné, jak se zdá
Zdá se to jako nemožné? Přesto není tak neobvyklé, že lidé, zvláště nedlouho po smrti někoho ze svých blízkých, mají pocit, že jej v davu zahlédli. Stačí podobné oblečení, chůze nebo účes. Mozek si již domyslí, co si v tu chvíli přeje.
„Vím, že to byla pravděpodobně jen velká náhoda. Připouštím, že jsem si podobu muže připodobnila k otci vlastní touhou jej znovu spatřit. Neumím pochopit, proč šel právě do té zahrady, co mě přimělo po cestě z práce vystoupit dřív, zapomenout na spěch, vaření a úkoly dětí a vyjít si na procházku do míst, kde mě maminka potřebovala.
A ano, vlastně si myslím a věřím, že to byl právě tatínek, který ji tehdy zachránil…“
KAM DÁL: Středověký bulvár označoval Jiřího z Poděbrad za vraha Ladislava Pohrobka. On zatím snil o Evropské unii
