V současné době moderní člověk vynakládá nemalé finanční částky na to, aby se jeho zuby blýskaly jako perličky, a dává vydělávat dentálním hygienistům, kteří jim zuby bělí.
V našich končinách se obyvatelé v minulosti museli spokojit s tím, čím je příroda obdařila. A na péči zubních lékařů se spoléhat příliš nemohli, neboť jejich práci často zastával místní kovář. A tomu bylo úplně jedno, jestli zuby, jež kleštěmi trhal, byly bílé nebo žluté.
S chrupem se lidé vždy natrápili
Pravdou je, že hezké zuby jsou ozdobou a není nic tak pěkného jako široký úsměv se zdravým a rovným chrupem. Ale kde ho brát, když příroda byla skoupá. Navíc v dobách, kdy si lidé o zubním lékařství mohli nechat akorát tak zdát, bývali rádi, když jim nějaké zuby vůbec zůstaly.
Špatná ústní hygiena a zkažený chrup ovšem nebyly překážkou toho, aby nemohl dotyčný udělat životní štěstí. Příkladem toho je například Joséphine de Beauharnais, francouzská císařovna a milovaná manželka Napoleona Bonaparteho, která se dobře vdala i s černými a zkaženými zuby.
Černé zuby jako znamení krásy
Vraťme se však do Japonska, kde se až do 19. století na černé zuby nahlíželo jako na krásné. Zároveň vyjadřovaly jistý společenský status. Většinou si zuby černily vdané, vysoce postavené ženy, přičemž se mužům při pohledu na ně podlamovala kolena tou nádherou, o níž lze měřítkem současného člověka s úspěchem pochybovat.
Jisté však je, že díky nánosu černé barvy se jim zuby tolik nekazily a ženy si mohly vychutnávat nejlepší lahůdky bez strachu, že jim cukr zuby zkazí.
Většina lidí se rodí se zubní sklovinou zbarvenou do žluta nebo do šeda. Moderní trend současnosti žádá mít zuby bílé tak, až zrak přechází. V Japonsku na to šli od lesa a zuby si raději černili. Použitým roztokem docílili toho, že chrup vydržel delší dobu v dobrém stavu, aniž by se na jeho vzhledu podepsala strava.
Tato metoda barvení, která se nazývá ohaguro, měla v Japonsku velmi dlouhou tradici – až stovky let. Dokonce se používala nejen v této zemi, ale i v Číně nebo Vietnamu. Dovolit si ji mohli hlavně šlechtici a šlechtičny a samozřejmě císařská rodina.
Jak se černá barva vyráběla?
K výrobě černé barvy se používal tmavě hnědý roztok octanu železitého, který se vyráběl rozpuštěním železných pilin v octě. Sám o sobě nebyl tento roztok dvakrát chutný, tudíž bylo nutné ho vylepšit přidáním bylin nebo čajového prášku.
Aby byl efekt dlouhodobý, bylo třeba toto černidlo používat prakticky denně nebo minimálně jednou za několik dní. Aplikace barvy byla poněkud pracná, kromě toho barva nevábně zapáchala, ale co by člověk neudělal pro svoji krásu.
V roce 1870 bylo ohaguro japonskou vládou zakázáno a odešlo do propadliště dějin. Současní Japonci už chtějí stejně jako zbytek světa raději zuby bílé.
