V srpnu 1859 před úředníky inkvizice předstoupila korpulentní německá jeptiška středního věku, princezna Katharina von Hohenzollern-Sigmaringen, aby odsoudila římský klášter Sant’Ambrogio della Massima jako semeniště falešného náboženství, vražd a dalších ohavných činů.
Tvrdila, že právě před měsícem ve strachu o svůj život uprchla z kláštera a našla útočiště u bratrance ve Villa d’Este v Tivoli. Následné pětileté vyšetřování Vincenza Salluy, zarputile důkladného inkvizitora, odhalilo opravdové hrůzy.
Ochrana papežského stolce
Malá františkánská komunita Sant'Ambrogio byla založena v roce 1806 dvaatřicetiletou jeptiškou s pověstí vizionářky. „Zázraky“ a mystická zjevení sestry Marie Agnese Firrao, která nosila kajícnou železnou masku s 52 ostrými hřebíky otočenými dovnitř, její zpovědníci s radostí vytrubovali do světa. Brzy byla pokládána za následovnici Krista. Stigmata „zdobila“ její nohy, ruce a bok. Biskupové, kardinálové a římský beau-monde jezdili do kláštera, aby na vlastní oči viděli žijícího „svatého“.
Ne na všechny to ale udělalo dojem. Inkvizice byla vrozeně podezřívavá. V roce 1816 byla Firrao usvědčena z „předstírané svatosti“ a „sprostého chování“ se svým zpovědníkem a na doživotí vyhnána do vzdáleného kláštera. Samotné komunitě hrozilo uzavření. Zvítězil však „lobbing“ tehdejší doby ze strany vysoce postavených přátel. A když se k němu přidala Von Hohenzollern, ochrana klíčových osobností papežského dvora byla zajištěna.
Mystické manželství s Kristem
Katharina vroucně toužila po řeholním životě. Na doporučení svého zpovědníka, kardinála Augusta Reisacha, jednoho z nejdůvěryhodnějších poradců papeže Pia IX., vstoupila do Sant’Ambrogia. Nadšení ji ale brzy opustilo. Zjistila, že abatyše byla pouhá figurka. Klášter místo toho ovládala 26letá novicka, sestra Maria Luisa – krásná, výmluvná a panovačná – která se sama těšila pověsti světice.
Maria Luisa si nárokovala vidění Krista a svatých, během nichž obdržela nebeské dary, včetně ostatků vlasů Panny Marie a pravého kříže. Podepsané dopisy Panny Marie (psané špatnou francouzštinou) odsuzovaly její nepřátele. Její tělo prý vyzařovalo nebeskou vůni a na jejích prstech se jako zázrakem objevovaly a mizely prsteny s drahokamy, které symbolizovaly její mystické manželství s Kristem. Katharina si brzy uvědomila, že něco není v pořádku. Klášter také tajně udržoval zakázaný kult. Není se čemu divit, že když chtěla vědět víc, byla Von Hohenzollern brzy prohlášena za démonickou bytost.
Jak se vztahy mezi Katharinou a Marií Louisou zhoršovaly, jeptiška měla zjevení, ve kterém předpovídala smrt princezny. Katharina chvíli poté těžce onemocněla. V přesvědčení, že byla otrávena, odmítla veškeré jídlo a léky a nakonec se jí podařilo uprchnout.
Církev dávala ruce pryč
Její vyprávění bylo dlouho tajeno. Informace a spisy inkvizice ležely pokryté prachem odsouzené k zapomnění. Objevil je až historik Hubert Wolf. Odhalil je ve své knize a předložil fakta, která církev nechtěla vidět. Ukázal na zneužívání a podvody v uzavřené a klaustrofobické ženské komunitě. Maria Luisa využila svého postavení například k zavedení lesbických iniciačních rituálů. Musela je podstoupit každá jeptiška, která vstupovala do kláštera. Dále vyšly najevo i divoké noci Marie Luisy s otcem Petersem. Ty však byly omlouvány jako náboženské „obcování“.
Maria Luisa nakonec přiznala, že se skutečně neúspěšně pokusila otrávit Katharinu podáváním masivních dávek opia, rtuti a práškového skla – to vše získala z kláštera. Její osud pak nebyl příliš veselý. Usvědčena inkvizicí byla odsouzena k věčnému vězení v jiném klášteře. Zešílela a ještě víc inklinovala k násilí. Nakonec zemřela sama, opuštěná.
Zdroje: redakce, theguardian.com, kniha Jeptišky ze Sant'Ambrogia
KAM DÁL: Tělo mrtvé jeptišky se po smrti nerozkládá. Zázrak vyvolal senzaci mezi poutníky.
